I. ÚS 1229/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 2. 2021 č. j. 38 C 34/2020-167 a doplňujícím usnesením ze dne 2. 9. 2021 č. j. 38 C 34/2020-236 částečně vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost platit příspěvek na náklady rodinné domácnosti (výrok I.) a zaplatit dlužný příspěvek na náklady rodinné domácnosti (výrok II.), žalobu co do zbytku požadovaného měsíčního příspěvku na náklady rodinné domácnosti a zbytku požadované dlužné částky zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 17. 2. 2022 č. j. 25 Co 181, 389/2021-268 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I. a II.) změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), potvrdil v zamítavém výroku (výroku III.) (výrok II.), změnil ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu (tento snížil) a ve zbývající části jej potvrdil (výrok III.), uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok IV.) a vedlejšímu účastníkovi doplatek soudního poplatku (výrok V.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.). V odůvodnění uvedl, že zvažoval v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení aplikaci § 150 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a z jakých důvodů k tomu nepřistoupil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022 č. j. 24 Cdo 2500/2022-307 odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1467/22 výroky III, IV a VI. tohoto rozsudku zrušil, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu o soudních poplatcích a nákladech řízení bylo svévolné.

4. Městský soud v Praze, po zrušení svého původního rozhodnutí, vydal usnesení napadené touto ústavní stížností. Rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku týkajícím se povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek za žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření tak, že stěžovatelce tuto povinnost neuložil (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl v řízení plně úspěšný a má tedy právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. opět neshledal.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud měl při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení aplikovat moderační právo podle § 150 o. s. ř. Domnívá se, že napadený výrok o povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení byl projevem svévole či libovůle, neboť městský soud rozhodl o nákladech řízení formálně, pouze podle výsledku sporu. Nepřihlédl k dalším okolnostem, které mají vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Městský soud nezohlednil majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, ačkoli byly zřejmé. Stěžovatelka byla v době vydání napadeného rozhodnutí v tíživé sociální a finanční situaci. Naopak nepřiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníkovi by zásadním způsobem nezasáhlo do jeho majetkové sféry a nezpůsobilo mu závažnou újmu. Městský soud nepřihlédl ani k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoji účastníků v průběhu řízení a dalším obdobným okolnostem. Skutečnost, že městský soud zamítl žalobu stěžovatelky na základě odlišného právního názoru, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby byla její žaloba posuzována jako svévolné nebo bezdůvodné uplatňování práva. Jednání stěžovatelky, která i po vyjádření předběžného právního názoru městským soudem trvala na projednání věci, nelze sankcionovat. Městský soud měl přihlédnout i k tomu, že obvodní soud shledal důvody pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále brojí proti výši nákladů řízení. Náklady na vyjádření vedlejšího účastníka ve věci samé jsou v hrubém nepoměru s uloženou náhradou. Soud také přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu daně z přidané hodnoty, aniž by jeho právní zástupce prokázal, že je plátcem DPH.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí byla v rámci náhrady nákladů soudního řízení uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi soudní poplatek za odvolací řízení, který mu byl uložen městským soudem v rozsudku č. j. 25 Co 181, 389/2021-268. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že důvody, pro které byly Ústavním soudem zrušeny výroky o povinnosti uhradit soudní poplatek stěžovatelkou, se vztahují i na výrok V. tohoto rozsudku, kterým soud uložil povinnost nahradit doplatek soudního poplatku za odvolání vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník neměl možnost se vyjádřit k závěru městského soudu o povinnosti zaplacení soudního poplatku. Postup soudu, kterým soudní poplatek doměří až v konečném rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelce nemůže být přičítáno k tíži, že vedlejší účastník nepodal ústavní stížnost.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

10. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.

11. To platí i pro rozhodování soudu podle § 150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoli (usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Ústavní soud nadto považuje za nutné upozornit na skutečnost, že moderace nákladů řízení nebo přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi jsou výjimkami z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci a jako s takovými by s nimi také mělo být (restriktivně) nakládáno.

12. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2259/13).

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že se městský soud v projednávané věci extrémního excesu při posouzení možné aplikace § 150 o. s. ř. nedopustil. Předně je třeba říci, že se vypořádal se všemi argumenty Ústavního soudu vedoucími ke zrušení jeho původního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V souladu s kasačním rozhodnutím Ústavního soudu účastníky poučil, že bude rozhodovat o nákladech řízení a zvažovat i tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro užití § 150 o. s. ř. Stěžovatelce tak byl dán prostor pro to, aby svou argumentaci upravila a doplnila tak, aby mohl být případně § 150 o. s. ř. použit v její prospěch (v odvolání namítala, že není důvod aplikovat § 150 o. s. ř. a trvala na to, že jí měly být náklady přiznány). Stejně tak se městský soud vypořádal s námitkou Ústavního soudu, že jeho úvahy ohledně chování stěžovatelky se týkají výlučně průběhu odvolacího řízení a odůvodňují případně pouze rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své argumenty v tomto směru městský soud náležitě doplnil.

14. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí řádně zohlednil osobní, majetkové a další poměry obou účastníků a další okolnosti a vysvětlil, proč na základě nich nelze dospět k závěru, že by měl ve prospěch stěžovatelky aplikovat moderační právo soudu. Upozornil zejména na to, že dostatečným důvodem zvláštního zřetele hodným není okolnost, že stěžovatelce bylo (nadto podle něj nedůvodně) přiznáno osvobození od soudních poplatků. Jde-li o ostatní okolnosti sporu, oba účastníci se účastnili prvního setkání s mediátorem. Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi tři žaloby, ve dvou se domáhala peněžitého plnění a byla neúspěšná. Ačkoli stěžovatelka odhadovala hrubý příjem manžela na 50 000 Kč (jeho čistý příjem byl zjištěn v průběhu řízení cca 30 000 Kč), požadovala vyplatit celkovou částku 46 000 Kč a posléze 56 000 Kč. S ohledem na tvrzené důvody ukončení společného soužití byly nízké šance na úspěch i v tomto řízení. Odvolacím soudem navíc byla o jeho právním posouzení poučena. Vedlejší účastník zahájení řízení nijak neinicioval. Po celou dobu přispíval na náklady rodiny a rodinné domácnosti 9 000 Kč. Racionálním krokem by proto bylo případné podání žaloby o výživné manželky, nikoli žaloba na příspěvky na potřeby rodinné domácnosti. Procesní postup stěžovatelky (uvádění nepravd, změny tvrzení) nezavdává důvod aplikovat v její prospěch moderační právo soudu. Neobstojí ani skutečnost, že stěžovatelka nemá dostatek disponibilních prostředků.

15. Ústavní soud nepovažuje závěr soudu o tom, že v daném případě nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř za svévolný a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti zasahujícími do základních práv stěžovatelky. Skutečnost, že městský soud dospěl k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.

16. Ústavní soud považuje za ústavně souladný i postup městského soudu, který směřoval k vyčíslení výše účelně vynaložených nákladů soudního řízení, jež stěžovatelka zpochybňovala. Výše odměny advokáta odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a takto určená výše není zjevně nepřiměřená povaze sporu nebo složitosti věci. Jde-li o skutečnost, že advokát vedlejšího účastníka neprokázal, zda je plátcem DPH, z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku v řízení uplatnila. Ani stěžovatelka to v ústavní stížnosti netvrdí a městskému soudu nevytýká, že se touto námitkou nezabýval. Přitom jí však bylo z prvního zrušeného rozhodnutí městského soudu známo, že soud vedlejšímu účastníkovi tento náklad přiznal. Navíc stěžovatelka ani netvrdí, že vedlejšímu účastníku tento náklad ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. nevznikl (že advokát/advokátní kancelář jako obchodní společnost plátcem DPH nebyl). Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita).

17. I další námitka stěžovatelky směřuje proti výši nákladů řízení uložených městským soudem. Do celkové výše nákladů řízení byla započítána i částka 22 917 Kč jako doplatek soudního poplatku vedlejšího účastníka. Povinnost zaplatit tento doplatek byla uložena vedlejšímu účastníkovi prvním rozsudkem městského soudu (výrok V.). Stěžovatelka se domnívá, že v případě, že by vedlejší účastník napadl tento výrok ústavní stížností, Ústavní soud by jej zrušil, stejně jako v případě výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek stěžovatelkou. Tyto závěry stěžovatelky jsou však čistě spekulativní. Stěžovatelka opomíjí, že Ústavní soud zrušil ve vztahu k ní výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek z toho důvodu, že městský soud odňal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v rozporu s překážkou věci rozhodnuté. Obvodní soud totiž přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo osvobození přiznáno, se nijak nezměnily. Rozhodnutí Ústavního soudu [nález Ústavního soudu ze den 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 (N 72/89 SbNU 109)], na které odkazuje stěžovatelka, nadto výslovně nevylučuje uložení doplatku soudního poplatku vedlejšímu účastníku v rozhodnutí o věci samé a týká se jiných skutkových okolností. Vedlejší účastník byl povinen zaplatit soudní poplatek z odvolání, kterým napadl rozsudek obvodního soudu a od soudního poplatku nebyl (na rozdíl od stěžovatelky) rozhodnutím soudu osvobozen. Nezaplatil-li ho v plné výši dříve, městský soud mu uložil povinnost doplatku. Ten je jeho nákladem. Vzhledem k tomu, že s odvoláním uspěl, vzniklo mu vůči stěžovatelce právo na jeho náhradu v rámci náhrady nákladů řízení. Okolnost, že stěžovatelka byla od soudního poplatku osvobozena, to nevylučuje. Navíc ani v případě této námitky stěžovatelky není zřejmé, zda ji uplatnila (jako argument pro - podle ní - neúčelný náklad) v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohla.

18. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a protože o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době, o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu