Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Aleše Hanzlíčka, zastoupeného advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2992/2024-166 ze dne 20. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., sídlem Záluží 1, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít nesprávným odmítnutím stěžovatelova dovolání.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 46 C 141/2022, stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal vydání blíže specifikovaných účetních dokladů. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy s vedlejší účastnicí provozoval čerpací stanici a veškerá účetní evidence byla vedena výlučně elektronicky prostřednictvím systému vedlejší účastnice. Po ukončení spolupráce stěžovateli nebyly účetní doklady předány, tyto doklady považuje za své vlastnictví a vedlejší účastnice se dopouští neoprávněného zadržování cizí věci.
3. Okresní soud rozsudkem č. j. 46 C 141/2022-93 ze dne 24. 5. 2023 žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastnice nemá žádnou právní povinnost stěžovatelem požadované doklady vydávat, neboť ji nepřevzala smluvně a nevyplývá ani z žádného právního předpisu či jiné právní skutečnosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí rozsudkem č. j. 17 Co 135/2023-148 ze dne 30. 5. 2024 potvrdil. Dodal, že vydání dokladů se stěžovatel nemůže domáhat ani na základě vlastnického práva, neboť to vylučuje jejich nehmotná povaha.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Jak uvedl, při řešení otázek, za jakých podmínek lze požadovat kopie účetních dokladů, stěžovatel sice zpochybnil právní závěr o neexistenci právního důvodu pro vydání požadovaných účetních dokladů, argumentačně však nevyložil, v čem tato nesprávnost spočívá a jaké právní posouzení považuje za správné a proč. Otázky, zda lze účetní doklad považovat za movitou věc a předmět vlastnického práva, pak přípustnost dovolání nezakládají, poněvadž jejich řešení odvolacím soudem není v kontradikci s tím, co tvrdí sám stěžovatel. Odvolací soud totiž připustil, že doklady (soubory pdf) lze považovat za věci v právním smyslu a stěžovatele za jejich vlastníka, k tomu ale dodal, že jejich vydání podle § 1040 občanského zákoníku vylučuje jejich nehmotná povaha.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolání mělo potřebné náležitosti. Napadené rozhodnutí považuje za vnitřně rozporné, neboť pokud argumentačně zpochybnil určitý právní závěr, tak logicky tím napadl i jeho správnost. Stěžovatel doložil, proč zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu, a předestřel, jaké právní posouzení považuje za správné. Nejvyšší soud se s tím však nevypořádal. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by řešení dalších otázek odvolacím soudem bylo v souladu s tím, co stěžovatel sám tvrdil. Stěžovatel odůvodnil, že povaha účetních dokladů nevylučuje právo domáhat se jejich vydání, což podporoval odkazy na odbornou literaturu a judikaturu s tím, že na účetní doklady by mělo být nahlíženo jako na hmotné věci, které mohou být předmětem žaloby na jejich vydání. Ať už by se s tím Nejvyšší soud ztotožnil, či nikoliv, měl svůj postoj vysvětlit.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Právní závěr odvolacího soudu, který zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že vedlejší účastnice nemá zákonnou ani smluvní povinnost k vydání požadovaných účetních dokladů, ale stěžovatel odpovídajícím způsobem nezpochybnil. Nadto ani řádně nevymezil přípustnost dovolání.
7. Stěžovatel v replice setrval na názoru, že v dovolání vyložil, v čem nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spočívá; odmítl také, že by řádně nevymezil podmínky přípustnosti.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že stěžovatelovo dovolání nedosahuje patřičné úrovně požadované zákonem a očekávatelné s ohledem na povahu tohoto mimořádného opravného prostředku, kterým se stěžovatel obrací na Nejvyšší soud jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy České republiky; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2439/17 ze dne 24. 10. 2017).
10. Nejvyšší soud proto neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva, pokud na stěžovatelem vznesené otázky podrobněji neodpověděl, přičemž ani nelze souhlasit s tím, že by jeho rozhodnutí bylo vnitřně rozporné. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu zpochybnil závěr o neexistenci právního důvodu pro vydání požadovaných účetních dokladů, argumentačně však nevyložil, v čem tato nesprávnost spočívá a jaké právní posouzení považuje za správné a proč. Na tom není nic rozporného. Ze samotného zpochybnění určitého právního názoru se ještě nemusejí podávat důvody tohoto zpochybnění, natožpak odpovídající argumentace ve prospěch opačného (resp. podle dovolatele správného) právního posouzení.
11. Největší část (velmi stručného) dovolání stěžovatel věnuje otázce, zda jsou účetní doklady movitou věcí a kdo je jejich vlastníkem, čímž - jak už uvedl Nejvyšší soud - se míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu, který nemožnost domáhat se vydání ve věci řešených dokladů (i kdyby náležely stěžovateli) žalobou podle § 1040 občanského zákoníku odůvodnil (mimo jiné) jejich nehmotnou povahou. K tomu stěžovatel v dovolání jen stručně podotkl, že nejde o "jednoznačné stanovisko" (s následným odkazem na komentářovou literaturu, podle níž danou otázku nelze na úrovni komentáře uspokojivě zodpovědět) a že by se měl Nejvyšší soud zabývat "také otázkou, zda v uvedeném případě nebyla věc špatně posouzena soudy nižšími, když žalobce je toho názoru, že žalovaná měla účetní doklady vydat ve smyslu § 1040 občanského zákoníku, když se jedná o její doklady a jsou uloženy v systému žalované, tedy nyní de facto žalobci brání v přístupu k nim".
12. To ale nejde považovat za řádné vylíčení toho, v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, resp. toho jaké právní posouzení stěžovatel považuje za správné a proč. Nejvyšší soud sice v dovolacím řízení sjednocuje judikaturu na základě právních otázek předložených dovolateli k řešení, to nicméně neznamená, že se dovolatelé mohou omezit na vznesení otázek jako jakýchsi podnětů k diskusi. Pořád platí, že jde o soudní řízení, ve kterém účastníci musejí předložit i řádnou právní argumentaci na podporu svého procesního postoje. Nestačí uvést, že určitá otázka je nejasná, a nechť ji Nejvyšší soud vyřeší.
13. Za dostatečnou nelze považovat ani tu část dovolání, v níž stěžovatel poukazuje na to, že mu vedlejší účastnice odepřela možnost uchovávat si účetní doklady po zákonnou dobu, a má tak být v rozporu s dobrými mravy, že stěžovateli neumožňuje plnění jeho povinností dle zákona o účetnictví. Z této argumentace nijak neplyne, proč by (právě) vedlejší účastnice měla mít konkrétně povinnost vydat požadované doklady, nadto u ní stěžovatel vychází ze skutkového stavu odlišného oproti tomu, jak byl zjištěn odvolacím soudem, který uzavřel, že stěžovatel měl možnost si doklady zálohovat.
14. Už jen pro doplnění lze dodat, že judikatura, na kterou stěžovatel v dovolání odkazoval, řešila žaloby na vydání účetnictví v hmotné podobě, přičemž i v ní bylo předpokladem úspěchu žaloby, že žalovaný účetnictví neprávem zadržuje. Jsou-li požadované účetní doklady v souladu se smlouvou součástí systému vedlejší účastnice, není z dovolání (v němž stěžovatel dokonce uvádí, že jde o doklady ve vlastnictví vedlejší účastnice) ani z ústavní stížnosti zřejmé, z čeho uvedený předpoklad v nyní posuzované věci podle stěžovatele vyplývá.
15. Dodatečný argument Nejvyššího soudu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, již tak nemá smysl řešit.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu