I. ÚS 1472/24

Odůvodnění

1. Okresní soud rozhodl o rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, neboť měl za prokázané, že manželství účastníků je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, jak předpokládá § 755 odst. 1 občanského zákoníku. Podle odůvodnění rozsudku docházelo k rozvratu manželství nejpozději od roku 2020, kdy stěžovatelka onemocněla a došlo k vážnému zhoršení jejího zdravotního stavu. Manžel v manželství nebyl již delší dobu spokojen, rozhodl se proto vztah ukončit a opustit společnou domácnost. Oba manželé potvrdili, že jejich vzájemné rozpory eskalovaly v lednu roku 2023 fyzickou potyčkou, přestože k samotnému rozvratu manželství došlo již dříve. Za primární příčinu rozvratu manželství okresní soud označil zjednodušeně řečeno rozdílné životní tempo. Uvedl, že stěžovatelka již z pohledu manžela nebyla schopna jeho tempo udržet, což postupně vedlo k jejich osobnostnímu i citovému odcizení a vzniku vzájemné nepřekonatelné propasti.

2. Stěžovatelka navrhla, aby krajský soud věc vyhodnotil tak, že příčina rozvratu byla na straně manžela (který se mimo jiné odstěhoval ze společné domácnosti, vystavil ji psychickému a fyzickému nátlaku a odstřihl ji od ekonomických zdrojů), jinak aby rozsudek okresního soudu potvrdil. 3. Poněvadž rozvrat manželství byl bezpečně zjištěn a nebyl zpochybňován (manželé o záchranu manželství nestáli a chtěli se rozvést), zaobíral se krajský soud k námitkám stěžovatelky spornými příčinami rozvratu. Vyložil, že manžel svůj přínos spatřoval v ekonomickém zajištění rodiny, obstarávání domu a zahrady a péči o stěžovatelku v době její nemoci, cítil se však nedoceněn a rovněž chtěl žít dál jiným tempem a způsobem. Stěžovatelka naopak v době nemoci oporu v manželovi necítila (věnoval se svým koníčkům a často nebyl o víkendech doma). Konflikty mezi nimi vznikaly i ohledně financí. Manžel stěžovatelce zrušil dispoziční právo ke společnému účtu, což zdůvodňoval jejími výhružkami, že z něj prostředky převede, zatímco stěžovatelka to vnímala jako psychický a ekonomický nátlak. Příčinu rozvratu manželství krajský soud spatřoval nejen v rozdílném životním tempu manželů, ale i v jejich rozdílných povahách a odlišných názorech na další život, trávení volného času a v neschopnosti vyřešit problémy běžného života a nespokojenost v partnerském soužití. Shrnul, že nedostatek empatie k potřebám druhého vedl k vzájemnému odcizení a rozpadu vztahu, jehož druhotným následkem byla i gradace konfliktních situací. Krajský soud proto uzavřel, že na rozvratu manželství se podíleli oba manželé a rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí s rozsahem zjišťování skutkového stavu věci a cítí se být dotčena soudy pojatým vymezením příčin rozvratu manželství. Odůvodnění napadených rozhodnutí chápe tak, že příčinou rozvratu bylo její chování vůči vedlejšímu účastníkovi, jelikož k rozvratu manželství mělo dojít tím, že nebyla schopna se přizpůsobit jeho životnímu tempu. Obecné soudy zjišťovaly pouze prvotní příčinu rozvratu manželství, přestože v řízení tvrdila (a chtěla prokazovat), že z jejího pohledu byly příčiny rozvratu jiné, kvalitativně ještě vážnější - spočívající v chování vedlejšího účastníka vůči ní. Těmito skutečnostmi se soudy ovšem bez dalšího odmítly zabývat se zdůvodněním, že jsou nadbytečné, když manželství již neplní svou funkci. Jestliže soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem neodůvodní, jednají dle stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Zvláště restriktivně přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba před ochranou základních práv upřednostnit princip právní jistoty. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli. Ústavní soud nemůže posuzovat pouze opodstatněnost vznesených námitek, ale eventuálně také to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení) s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15, IV. ÚS 4009/17, III. ÚS 3894/19, I. ÚS 3200/22 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).

6. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatelka s rozvodem souhlasila, ale má za to, že soudy nesprávně posoudily příčiny rozvratu manželství. Provedené dokazování shledaly soudy dostatečným pro závěr o splnění podmínek § 755 o. z. Další dokazování navrhované stěžovatelkou považovaly shodně za nadbytečné; skutkový stav měly za spolehlivě zjištěný již výpověďmi manželů a listinnými důkazy. S neprovedením dalších důkazů se tedy soudy procesně vypořádaly (byť stručně) a ani stěžovatelka blíže nevysvětluje, co nad rámec soudy učiněných zjištění by mělo z dalšího dokazování vyplývat a v čem by měly spočívat zásadní dopady na výsledek řízení. Extrémní rozpor způsobilý přivodit závěr o protiústavnosti napadených rozsudků Ústavní soud nezjistil, přičemž sama skutečnost, že stěžovatelka se soudy provedeným posouzením příčin rozvratu manželství nesouhlasí, porušení ústavně zaručených práv založit nemůže.

7. Jakkoliv lze pochopit požadavek, aby rozsudek o rozvodu manželství co nejvěrněji zobrazoval souhrn okolností, které k rozvodu manželství vedly, absence zdůvodnění odrážejícího v tomto směru představy stěžovatelky není důvodem, který by Ústavní soud mohl vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Detailní přehodnocování úvah obecných soudů o příčinách rozvratu manželství Ústavnímu soudu vzhledem k obecným limitům ústavněprávního přezkumu a specifikům tohoto typu rozhodnutí nepřísluší. Zjednodušující a z pohledu stěžovatelky ne zcela citlivou formulaci použitou okresním soudem vhodně korigoval krajský soud, který výstižně nastínil pohled každého z manželů na klíčové období i dopady na jejich společné soužití se závěrem, že na rozvratu manželství se podíleli oba manželé. 8. Stěžovatelka měla možnost se s návrhem na rozvod manželství seznámit a mohla se k němu vyjádřit, čehož také využila, ať už při jednání nebo prostřednictvím podaného odvolání. Zjišťováním příčin rozvratu manželství se soudy zabývaly a svá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Napadená rozhodnutí tak pro stěžovatelku jen stěží mohou být nepředvídatelná či narušovat její právní jistotu.

9. Důvody pro svůj zcela výjimečný zásah Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2024

Jan Wintr, v. r. předseda senátu