I. ÚS 15/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 3 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 4. 2024 č. j. 3 T 151/2022-2668, bylo podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka (jako odsouzeného) nahradit stěžovatelce náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody a účasti v trestním řízení v celkové částce 136 911,50 Kč (výrok I.). Zbytek stěžovatelkou uplatněného nároku ve výši 172 606,50 Kč byl obvodním soudem zamítnut (výrok II.). Ke svému postupu obvodní soud uvedl, že rozhodoval v souladu s jemu známou judikaturou. Při výpočtu náhrady nákladů vzniklých stěžovatelce v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody odlišil náklady účelně vynaložené výslovně na uplatnění nároku na náhradu škody a náklady spojené obecně s účastí stěžovatelky v trestním řízení. Tímto postupem, jak dále dodal obvodní soud, je mimo jiné zabráněno umocnění trestu vedlejšího účastníka, k čemuž by mohlo dojít uložením povinnosti uhradit nepřiměřeně vysoké náklady vzniklé přibráním zmocněnce. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. 8 To 243/2024, zamítnuta. Městský soud uvedl, že postup obvodního soudu byl správný, logický a plně odpovídající aktuálně se stále poměrně rychle vyvíjející judikatuře v otázce přiznávání náhrady nákladů poškozeného vzniklým zastoupením zmocněncem. Rozdělení úkonů na ty související bezprostředně s uplatněním nároku na náhradu škody a úkony zbylé, s ním přímo nesouvisející, městský soud vyhodnotil jako přiléhavé.

3. Proti usnesení obvodního soudu a městského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že advokátní tarif neobsahuje žádné ustanovení, které by legitimizovalo úvahu soudu o snížení tarifní hodnoty a tím i snížení hodnoty úkonu právní služby. Stěžovatelka uvádí, že není rozdíl mezi civilním postupem při vymáhání pohledávky, kdy soudy při určování výše odměny za zastoupení vychází vždy z hodnoty sporu, a vymáháním téže pohledávky v trestním řízení. Úvahy soudu považuje stěžovatelka za překvapivé a jako doklad tohoto poukazuje na usnesení obvodního soudu ze dne 22. 11. 2024 č. j. 3 T 151/2022-2758, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů souvisejících s podaným dovoláním. Dle stěžovatelky není vůbec zjevné, jak v tomto usnesení obvodní soud náhradu vypočítal.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud je obecně ve věcech odměn a náhrady nákladů advokátů zdrženlivý. Ne každé pochybení obecných soudů lze úspěšně napadnout u Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že musí jít o pochybení, které přesahuje práh ústavnosti. Tak tomu je například v případech, kdy rozhodování obecných soudů vykazuje prvky libovůle. Pokud obecné soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, je takový postup v souladu s ústavními požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18, bod 17).

6. Výklad vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), je úkolem obecných soudů. To samozřejmě neznamená, že jej smí vykládat způsobem, který se vymyká požadavkům ústavního pořádku. Soudy nesmí výkladem podústavního práva a jeho následnou aplikací nepřípustně zasáhnout do základního práva nebo svobody, opomenout ústavně konformní výklad či přistoupit na svévolnou nebo přepjatě formalistickou interpretaci a aplikaci podústavního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

7. Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně (§ 154 trestního řádu). Soudy rozhodující o náhradě nákladů vzniklých přibráním zmocněnce mají zároveň povinnost vždy uvážit, zda odměna není nepřiměřená, přičemž mají dle judikatury Ústavního soudu možnost korekce nepřiměřené výše nákladů provádět. Obecně vzato má soudce při výkladu právních předpisů volit takový postup, který nevede z pohledu smyslu a účelu právní normy k nepřijatelným důsledkům. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů Ústavní soud opakovaně zdůraznil přednost výkladu, který nevede k extrémním, zjevně nelogickým a nespravedlivým závěrům. Při posuzování účelnosti a přiměřenosti nákladů poškozených mají tedy obecné soudy prostor pro úvahu, nicméně Ústavní soud klade důraz na to, aby jejich závěry byly náležitě odůvodněny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2835/23).

8. Základním východiskem pro stanovení výše částky za přibrání zmocněnce byl v posuzovaném případě § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Náhrada nákladů stěžovatelky tedy měla být v souladu se zmíněným ustanovením v základu počítána z výše náhrady škody jí přisouzené. Zároveň nicméně, jak plyne z výše uvedeného, měly obecné soudy povinnost zabývat se otázkou účelnosti a přiměřenosti výše náhrady nákladů na přibrání zmocněnce. Z širšího pohledu požadavkům ústavnosti odpovídá, pokud tak učinily a nevyšly toliko mechanicky ze znění advokátního tarifu. Přesně to se v posuzované věci stalo. Obvodní soud při svých úvahách vyšel při výpočtu náhrady nákladů vzniklých stěžovatelce při uplatňování jejích nároků v trestním řízení v základu z § 10 odst. 5 advokátního tarifu, který však neaplikoval čistě mechanicky (vzhledem k nutnosti zvažovat účelnost vynaložených nákladů a přiměřenost náhrady), ale v souladu s jemu známou praxí postupoval tak, že jednotlivé vyúčtované úkony rozdělil do dvou skupin, a to na úkony související výslovně s uplatněním nároku na náhradu škody (které honoroval dle § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu) a úkony spojené obecně s účastí stěžovatelky v trestním řízení (které honoroval dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. advokátního tarifu). Své rozhodnutí přitom logicky a řádně odůvodnil. Takový postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Městský soud následně ke stížnosti stěžovatelky rovněž přehledně a srozumitelně reagoval na předestřené stížnostní námitky a stěžovatelce sdělil, z jakého důvodu považoval postup obvodního soudu za správný a proč tedy její stížnost zamítl.

9. Základní zásady právního státu jsou porušovány též tehdy, pokud je jedno procesní ustanovení (zde § 10 odst. 5 advokátního tarifu) vykládáno různě různými soudy napříč soudní soustavou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 931/24). Ústavní soud i z tohoto hlediska kvituje postup obecných soudů v tom smyslu, že při výpočtu náhrady nákladů vzniklých stěžovatelce vyšly z existující judikatury.

10. K námitce stěžovatelky týkající se náhrady nákladů souvisejících s podaným dovoláním přiznané usnesením obvodního soudu ze dne 22. 11. 2024 č. j. 3 T 151/2022-2758, se Ústavní soud blíže nevyjadřoval, neboť toto usnesení nebylo podanou ústavní stížností napadeno.

11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu