I. ÚS 157/26

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele v situaci tvrzení proti tvrzení, kdy se soudy dostatečně nezabývaly věrohodností výpovědi osoby vystupující v postavení poškozené.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což (a za další trestný čin, pro který byl uznán vinným dřívějším rozsudkem) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit škodu. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích poškozené, a nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 5 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti a znovu rozhodl o nárocích na náhradu škody. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že poškozenou, s níž vedl společnou domácnost, dlouhodobě bil, urážel a násilím nutil k sexuálním praktikám, a dále tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a způsobil nehodu. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že celá konstrukce odsuzujícího rozhodnutí je postavena na výpovědi jediné osoby (poškozené). Výpovědi ostatních osob jsou zprostředkované a vycházejí z toho, co jim řekla poškozená; podobně lékařské zprávy a znalecké posudky neprokazují skutkový děj samy o sobě, pouze odrážejí sdělení poškozené o tom, co se podle ní mělo v domácnosti se stěžovatelem dít. Takové situace jsou ústavně problematické, neboť hrozí, že trestní řízení přestane být procesem ověřování reality a promění se v proces potvrzování jediné předem přijaté verze. Pokud proto soudy nepodrobí tento jediný důkaz mimořádně přísnému testu spolehlivosti, jak vyžaduje i judikatura Ústavního soudu, vzniká podle stěžovatele nepřijatelná asymetrie, kdy stěžovatel nemá fakticky proti čemu se bránit, protože zpochybnění jediné výpovědi je předem vyloučeno. V posuzované věci se soudy údajně právě takového pochybení dopustily, neboť výpověď poškozené přijaly jako apriorně pravdivou a veškeré další dokazování bylo vedeno snahou tuto verzi potvrdit.

4. Soudy podle stěžovatele zejména rezignovaly na zkoumání specifické věrohodnosti poškozené. Schopnost poškozené popsat realitu byla přitom zpochybněna i samotnými znalci, kteří konstatovali, že poškozená interpretuje skutečný stav věci přehnaně a že její vnímání může být výrazně subjektivní. V takovém případě podle stěžovatele existují vážné pochybnosti o spolehlivosti její výpovědi, kterou nelze řešit bez odborného posouzení specifické věrohodnosti. To však soudy odmítly a psychické obtíže poškozené interpretovaly výlučně jako důsledek trestné činnosti stěžovatele, nikoliv jako faktor, který by mohl ovlivnit přesnost jejích výpovědí. Tím došlo k zásadnímu posunu důkazního břemene, kdy jakýkoliv nesoulad či přehánění ve výpovědi poškozené byl vysvětlován její traumatizací způsobenou jednáním stěžovatele. Výpověď poškozené se tak stala prakticky nevyvratitelnou. Má-li být přitom zachován spravedlivý proces, obhajoba musí mít reálnou možnost zpochybnit klíčový důkaz. V této souvislosti stěžovatel cituje zástupkyni znaleckého ústavu slyšenou při hlavním líčení, která uvedla, že v rámci tendencí k manipulaci a prosazení své pravdy může existovat tendence k větší lhavosti, což se posuzuje v rámci specifické věrohodnosti, kterou znalci nezkoumali.

5. Stěžovatel také popisuje průběh výslechu poškozené prostřednictvím videokonference, kdy po 25 minutách poškozená opustila videokonferenční místnost ve zcela rozrušeném stavu a následně uvedla, že odmítá dále mluvit na kameru a není schopna výpovědi. Znalec poté soudu sdělil, že poškozená výslechu schopna je, ale že nezvládne přímou konfrontaci se stěžovatelem, což znalec vysvětlil i tím, že poškozená "i minule říkala, že jeden z těch momentů, které v ní vybudily tu masivní úzkost, bylo, když sledovala na obrazovce obžalovaného". Když předseda senátu znalce upozornil, že poškozená viděla záběr jen na senát, znalec odpověděl, že mu poškozená tvrdila, že měla záběr i na stěžovatele. I z toho je podle stěžovatele patrné, že poškozená neinterpretuje skutkový stav v souladu se skutečným průběhem událostí.

6. Vedle neprovedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení specifické věrohodnosti poškozené stěžovatel namítá také neprovedení důkazů předložených na DVD nosičích a dokumentujících soužití stěžovatele s poškozenou, které by údajně byly relevantním zdrojovým materiálem i pro znalce, dále výslechem dvou kamarádek poškozené a lékařskými zprávami. V řízení pak sice byl vypracován revizní znalecký posudek, ten ale podle stěžovatele vycházel převážně z výpovědi samotné poškozené a ze spisu, tedy z informací, které nebyly nezávisle ověřeny a které samy o sobě představují předmět dokazování a sporu mezi obžalobou a obhajobou. Vlastní psychiatrické vyšetření poškozené navíc trvalo jen 30 minut, což stěžovatel považuje za čas zjevně nedostatečný pro seriózní a komplexní posouzení psychického stavu osoby, u níž má být diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Znalec navíc nepopsal žádné standardizované diagnostické metody, testy ani kritéria, na jejichž základě k diagnóze dospěl.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.

9. Se stěžovatelem lze v obecné rovině souhlasit, že situace, kdy proti verzi obhajoby stojí výpověď poškozeného jako hlavní důkaz, může být z důkazního a potažmo ústavního hlediska napjatá. Na soud je v těchto případech nutno "klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů" [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63]. Své úvahy a postup soud zároveň musí "vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí" [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213)].

10. V posuzované věci má nicméně Ústavní soud za to, že soudy uvedeným požadavkům dostály. V průběhu řízení byla provedena velká řada důkazů (a to i těch, které neměly přímou vazbu na poškozenou, jako např. výpovědi sousedů) včetně hned několika znaleckých posudků (i posudku revizního), přičemž znalci také své odborné závěry opakovaně před soudem osobně obhajovali. Skutkové závěry, k nimž soudy na podkladě těchto důkazů došly, pak jsou v napadených rozhodnutích smysluplně vysvětleny. Vzhledem k tomu z ústavního hlediska závěr soudů o stěžovatelově vině obstojí a obstojí i jejich vysvětlení, proč neprovedly některé další stěžovatelem navrhované důkazy (jak je rozvedeno zejména v bodu 12 rozsudku vrchního soudu). K námitce neprovedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení specifické věrohodnosti poškozené Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 30. 5. 2024, v němž uvedl, že "jde-li o posuzování věrohodnosti konkrétní výpovědi (tzv. specifické věrohodnosti), nepřísluší vůbec znalcům takovou otázku posuzovat." (bod 148).

11. K výhradám stěžovatele k reviznímu znaleckému posudku lze dodat, že nedosahují ústavní úrovně. Není zásadně na Ústavním soudu, aby se detailně zabýval jednotlivými znaleckými posudky a hodnotil jejich úplnost a přesvědčivost. Jak už bylo řečeno, revizní znalecký posudek byl jedním z řady důkazů, svými závěry se zásadním způsobem neliší od dalších posudků, které měl soud k dispozici, a znalci byli k jeho obsahu slyšeni v hlavním líčení.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu