Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Kančiho, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem se sídlem Tyršova 194, Kraslice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 263/2023-73 ze dne 12. 2. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 7 C 315/2022-48 ze dne 21. 7. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a Libora Váky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném (vedlejším účastníkovi) zaplacení částky 18 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 8. 2022 do zaplacení a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 187,43 Kč. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 614 Kč.
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel částku požadoval na základě smlouvy o nájmu bytu, dle které byl povinen hradit nájemné ve výši 8 030 Kč měsíčně s tím, že nájemné zahrnovalo rozpis nájemného a záloh za služby. Dle evidenčního listu k nájemní smlouvě byla v částce 8 030 Kč zahrnuta i platba ve výši 1 835 Kč do fondu oprav. Jelikož dle § 2251 odst. 2 o. z. pronajímatel nesmí požadovat po nájemci jiná plnění než nájemné a zálohy na služby, vyzval stěžovatel žalovaného k vrácení plnění do fondu oprav za období deseti měsíců v celkové částce 18 350 Kč.
3. Podle zjištění soudů byl žalovaný jediným vlastníkem bytového domu, v němž nebyly zřízeny bytové jednotky a nebylo založeno společenství vlastníků jednotek a tudíž ani fond oprav ve smyslu § 1180 odst. 1 o. z. V příloze č. 3 nájemní smlouvy (evidenční list) byla celková částka za užívání bytu (8 030 Kč) rozdělena na jednotlivé položky označené jakožto nájemné a "fond oprav", a dále zde byly uvedeny jednotlivé zálohy za služby, včetně odpovídajících částek. Žalovaný v evidenčním listu konkretizoval jednotlivé složky nájemného, kdy položku nájemného diverzifikoval na nájemné a terminologicky nevhodně označený pojem "fond oprav"; tato položka však byla částí nájemného a nejednalo se tak o zakázané ujednání ve smyslu § 2251 odst. 2 o. z. Celková částka nájemného a záloh za služby byla jasně dána a navzdory tomu, že v rozpisu plateb bylo uvedeno více složek nájemného, bylo nájemné sjednáno dle § 2246 odst. 1 o. z. pevnou částkou. Nešlo také o nájemné, které by za obdobných smluvních podmínek nebylo v místě obvyklé, což ostatně ani nebylo zpochybňováno. Okresní soud proto žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, dle kterých je položka v evidenčním listu označená jako "fond oprav" částí nájemného a nejedná se tak o zakázané ujednání. Skutkové závěry obecných soudů podle něj nemají oporu v provedeném dokazování, ale byly dovozeny v rozporu s obsahem listinných důkazů. Při jejich hodnocení došlo k zjevným excesům a nelogičnostem, nebyly hodnoceny jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel také namítá, že neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé. Soudy nevyhověly důkazním návrhům jeho právního zástupce, s odmítnutím navrhovaných důkazů se nijak nevyrovnaly a jejich neprovedení nezdůvodnily.
5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
6. Relevantní námitky, které by byly z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilé závěry napadených rozhodnutí zpochybnit, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Jeho výhrady zůstávají pouze v obecné rovině, a to i pokud jde o tvrzené nedostatky v procesu dokazování. Sama skutečnost, že stěžovatel provedené důkazy hodnotí jinak než obecné soudy, důvodem k zásahu Ústavního soudu být nemůže. Stěžovatel také bez bližších podrobností uvádí, že neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že jeho právní zástupce předložil vyjádření k odporu žalovaného a účastnil se jednání soudu, při kterém se vyjadřoval k provedeným důkazům. Proti rozsudku okresního soudu pak stěžovatel podal odvolání, ve kterém uplatnil své námitky, přičemž účastníci souhlasili s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání. Obdobně, tvrdí-li stěžovatel, že soudy nevyhověly důkazním návrhům jeho právního zástupce, nevysvětluje, o jaké důkazy mělo jít a co nad rámec soudy učiněných zjištění a s jakými dopady na výsledek řízení mělo z dalšího dokazování vyplynout. S neprovedením dalších důkazů se okresní soud nadto procesně vypořádal (byť stručně), když uvedl, že další důkazy pro nadbytečnost neprováděl vzhledem k již provedeným důkazům, které skýtaly dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci. Taktéž odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2273/14, II. ÚS 3496/13, II. ÚS 3588/14, IV. ÚS 1891/18 a III. ÚS 61/94 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz) se obecně týkají standardů dokazování a hodnocení důkazů, avšak jejich bližší souvislost se svým případem stěžovatel neozřejmil.
7. Bez významu pak není ani to, že předmětem sporu byla částka 18 350 Kč s příslušenstvím, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. U bagatelních věcí lze k přezkumu z ústavněprávního hlediska přikročit jen při zcela evidentní svévoli orgánů veřejné moci. Bylo by totiž proti logice zákonné úpravy, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
8. Lze uzavřít, že obecné soudy se žalobou i odvoláním stěžovatele řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se řídily, a přijaté závěry taktéž srozumitelně zdůvodnily. Věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, přičemž jejich argumentaci Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolnou, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nevybočilo. Přestože stěžovatel s rozhodnutími nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je lze vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Jan Wintr, v. r. předseda senátu