I. ÚS 16/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pro tvrzený rozpor s jejich základními právy podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížnost se týká rozhodnutí o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce. Exekučnímu řízení předcházelo uzavření smlouvy o zápůjčce částky 17 000 000 Kč (nb. v důsledku vzájemného započtení pohledávek byla exekuce posléze vedena pouze pro vymožení částky 14 136 602 Kč) mezi první stěžovatelkou (dlužnice a později v exekučním řízení povinná) a vedlejší účastnicí (věřitelka a později oprávněná). Na základě pozdější dohody o přistoupení k dluhu se druhý a třetí stěžovatel stali vedle první stěžovatelky společnými a nerozdílnými dlužníky ze smlouvy o zápůjčce.

3. Následně byl ve vztahu k dotčeným osobám pořízen notářský zápis ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. NZ 512/2017, sepsaný notářem Mgr. Lukášem Valigurou, jehož součástí bylo i svolení k vykonatelnosti. Notářský zápis obsahoval mj. ujednání, že první stěžovatelka se zavazuje splatit svůj závazek v tam specifikovaných splátkách a termínech, a to pod ztrátou výhody splátek.

4. Jelikož dlužníci nedostáli své povinnosti splácet v ujednané výši a době, vedlejší účastnice (oprávněná) zaslala stěžovatelům (povinným) oznámení o zesplatnění dluhu ze dne 25. 3. 2019, v němž je mj. vyzvala k zaplacení celé jistiny s příslušenstvím ve lhůtě 15 dnů od doručení. Oznámení o zesplatnění dluhu, adresované první stěžovatelce, mělo být zaměstnankyní vedlejší účastnice předáno k poštovní přepravě dne 26. 3. 2019 jako doporučená zásilka s vyplněným podacím lístkem. Podle sdělení České pošty, s. p., měla být tato zásilka vydána jejímu adresátovi (první stěžovatelce) dne 10. 4. 2019 na základě předložení občanského průkazu na přepážce pošty. Z potvrzení o převzetí zásilky mělo plynout, že zásilka byla vydána proti předložení občanského průkazu a podpisu příjemce (pod nečitelným podpisem bylo hůlkovým písmem uvedeno jméno první stěžovatelky za svobodna). Oznámení o zesplatnění dluhu totožného obsahu mělo být druhému a třetímu stěžovateli doručeno dne 26. 3. 2019, přičemž osobně jej proti podpisu převzal druhý stěžovatel.

5. Vedlejší účastnice (oprávněná) proto podala návrh na výkon rozhodnutí. Obvodní soud rozhodnutím se dne 11. 12. 2019 č. j. 14 EXE 3043/2019-38 pověřil soudního exekutora k vymožení částky 14 136 602 Kč s příslušenstvím. V reakci na to podali stěžovatelé návrh na zastavení exekuce, o němž bylo rozhodováno napadenými usneseními.

6. Obvodní soud napadeným usnesením návrh na zastavení exekuce zamítl. Předně dospěl k závěru, že byly dány podmínky pro pověření soudního exekutora k provedení exekuce (rozhodnutí, jehož exekuce je navrhována, bylo vydáno orgánem nadaným pravomocí k jeho vydání; je vykonatelné po stránce formální i materiální; oprávněná i povinní byli věcně legitimováni; exekuce byla navržena v rozsahu, jenž stačí k uspokojení oprávněné; vymáhané právo nebylo prekludováno). Dále se obsáhle vypořádal s námitkami stěžovatelů, včetně námitky, že exekuční titul není vykonatelný, neboť oznámení o zesplatnění dluhu nebylo první stěžovatelce (řádně) doručeno. V této souvislosti první stěžovatelka bez dalšího namítala, že zásilku s oznámením o zesplatnění dluhu nikdy nepřevzala a že podpis na potvrzení o převzetí zásilky není její, pročež by měl být vyhotoven znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Obvodní soud nicméně tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Vysvětlil, že na potvrzení o převzetí zásilky je uvedeno nejen jméno a (nečitelný) podpis stěžovatelky, nýbrž také číslo jejího občanského průkazu. Pokud tudíž pracovník pošty vydal zásilku proti předložení občanského průkazu s fotografií a podpisu, lze mít za to, že při vydání zásilky došlo k dostatečnému ověření totožnosti stěžovatelky a potažmo i k prokázání toho, že to byla právě ona, kdo si zásilku vyzvedl. Z toho důvodu obvodní soud nepovažoval za nutné zadat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Soud navíc poukázal na to, že stěžovatelka v souvisejících řízeních poněkud nelogicky tvrdila také to, že obsahem této zásilky měl být odlišný dokument, což však předpokládá její znalost obsahu zásilky a potažmo její převzetí/ doručení.

7. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Plně se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Tvrzení první stěžovatelky o tom, že zásilku nikdy nepřevzala a že podpis na potvrzení o převzetí není její, označil za ničím nepodložená, účelová a fabulující. Naopak závěr obvodního soudu o tom, že stěžovatelce předmětné oznámení o zesplatnění dluhu doručeno bylo, považoval za prokázaný hned několika přesvědčivými důkazy. Z týchž důvodů odmítl návrh na zadání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů. Jelikož stěžovatelé uplatňovali takřka totožné argumenty a dovolací otázky jako ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1107/2023 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023) a sp. zn. 20 Cdo 2944/2023 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024), v podrobnostech na ně odkázal. Ve stručnosti pak mj. zopakoval, že podstatou dovolacích otázek stran zfalšování podpisu na potvrzení o převzetí zásilky není zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybnění skutkových závěrů, že první stěžovatelce bylo oznámení o zesplatnění dluhu doručeno.

Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve shrnují předchozí průběh řízení. V návaznosti na to namítají, že jejich dovolací argumentace byla zčásti odlišná od dovolací argumentace, kterou uplatňovali v předchozích řízeních. Nejvyšší soud se s ní ale nevypořádal řádným způsobem, když pouze odkázal na svá předchozí rozhodnutí, aniž by se podrobně vypořádal s jejich argumenty. Tím měl porušit právo stěžovatelů na řádné odůvodnění podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé dále tvrdí, že k porušení jejich práv mělo dojít i v důsledku neprovedení jimi navrhovaného znaleckého posudku, jenž by mohl být způsobilý prokázat oprávněnost námitek první stěžovatelky o nepravosti podpisu na potvrzení o převzetí zásilky. Obecné soudy na ně navíc měly přenést povinnost prokázat nepravost podpisu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11).

12. Dále Ústavní soud uvádí, že - jak bude vysvětleno níže - stížnostní námitky se týkají téměř výlučně první stěžovatelky, ačkoli rozhodnutí obecných soudů formálně napadají všichni tři stěžovatelé. Ústavní soud se tvrzenou protiústavností napadených rozhodnutí proto zabýval pouze v tom rozsahu, v jakém proti nim stěžovatelé brojili v ústavní stížnosti.

13. Podstatou první stížnostní námitky je tvrzení o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to zejména z důvodu "pouhého odkazu" uvedeného soudu na svá předchozí rozhodnutí ve věci stěžovatelů. Ústavní soud k tomu v obecné rovině uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů odůvodnit svá rozhodnutí řádným, logickým a dostatečně konkrétním způsobem, jenž bude v podstatných bodech reagovat na podstatu věci a argumenty stran [přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); usnesení sp. zn. II. ÚS 3534/22 ze dne 24. 10. 2023]. Rozsah této povinnosti se může měnit ve světle okolností každého případu podle povahy rozhodnutí, složitosti a významu věci, obsahu uplatněných argumentů apod. Povinnost soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí však nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, nýbrž pouze na argumenty podstatné pro rozhodnutí věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19); nález sp. zn. III. ÚS 961/09]. Rozsah požadované reakce na námitky účastníků je tudíž závislý na celkovém kontextu věci, přičemž v některých případech lze v zájmu efektivity a ekonomie řízení akceptovat i odpovědi stručné a opřené především o odkazy na relevantní prejudikaturu (usnesení sp. zn. II. ÚS 3534/22).

14. Ústavní soud má za to, že obecné soudy - a zejména Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí stěžovatelé výslovně brojí - se řádně vypořádaly se všemi námitkami, které mohly mít význam pro rozhodnutí ve věci. Je pravdou, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je odůvodněno velice stručně. To je však dáno tím, že stěžovatelé mu již potřetí předložili v různých, avšak úzce provázaných, řízeních takřka totožné argumenty a dovolací otázky. Ze srovnání dovolacích otázek uplatněných stěžovateli v nyní posuzované věci, ve věci sp. zn. 20 Cdo 1107/2023 a ve věci sp. zn. 20 Cdo 2944/2023 plyne, že mezi nimi byly jen nepatrné formulační rozdíly, příp. bylo zčásti pozměněno pořadí položených otázek. Na podstatě otázek se však změnilo jen málo. Za této situace nelze po Nejvyšším soudu požadovat, aby se i napotřetí vyjádřil srovnatelně podrobným způsobem k těm samým argumentům a otázkám stěžovatelů. Zcela proto postačovalo, že Nejvyšší soud pouze stručně shrnul, jak se s jednotlivými dovolacím otázkami vypořádal, a ve zbytku v zájmu stručnosti odkázal na svá předchozí rozhodnutí. Odůvodnění v takovém rozsahu není v rozporu s právem stěžovatelů na řádné odůvodnění a spravedlivý proces.

15. K tomu Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelé v nyní posuzované věci obdrželi podrobnou a zcela postačující odpověď na své argumenty již od obvodního soudu. Navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež reagovaly na totožné námitky a argumenty, proto postačovalo odůvodnit stručnějším způsobem.

16. Podstatou druhé stížnostní námitky je tvrzení, že stěžovateli navrhovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví je opomenutým důkazem. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Obecné soudy řádně vysvětlily (podobně jako v předchozích věcech stěžovatelů), že provedení tohoto důkazu by bylo zcela nadbytečné a nezpůsobilé zpochybnit důkazy podložený závěr, že první stěžovatelka si oznámení o zesplatnění dluhu převzala na přepážce pošty. Ústavní soud nepovažuje jejich závěr za jakkoli problematický z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. S tím úzce souvisí také poslední námitka stěžovatelů stran údajně protiústavního přenesení povinnosti prokázat nepravost podpisu na potvrzení o převzetí zásilky na první stěžovatelku. Ústavní soud k tomu ve stručnosti uvádí, že tvrzení první stěžovatelky jsou naprosto nekonkrétní a nepodložená jakýmikoliv, natož přesvědčivými, důkazy. Stěžovatelčina argumentace nijak nereaguje ani na obsah provedených důkazů, z nichž naopak plyne, že vzhledem ke všem okolnostem lze její podpis považovat za pravý. Závěr obecných soudů, že stěžovatelčina tvrzení jsou ryze spekulativní, proto nelze považovat za svévolný nebo jinak rozporný s garancemi spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu