Výrok
Ústavní stížnost s e z a m í t á .
Odůvodnění
svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, nedošlo. To znamená, že nebyl prokázán prodej za nižší cenu než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebylo prokázáno nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebylo prokázáno ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele.
Právní nárok stěžovatelek vychází ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, podle něhož soudní rehabilitací dochází ke zrušení trestního rozsudku, a to včetně výroků o propadnutí majetku, čímž dochází ke stavu, kdy rehabilitovaný vlastně neztratil vlastnictví, neboť zmíněné výroky byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy "ex tunc". Odst. 2 § 23 téhož zákona však stanoví, že odškodnění nároků, uplatňovaných ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. V tomto případě jde o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění.
Stěžovatelky jsou podle § 4 odst. 2 citovaného zákona nepochybně oprávněnými osobami, neboť jejich otec, JUDr. J. D., splňuje podmínky § 6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a zemřel dne 11. 11. 1987, tedy před uplynutím lhůty uvedené v § 13 citovaného zákona. Ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, upravuje případy, ve kterých budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu, a to pod písm. a) i případ výroku o propadnutí majetku v trestním řízení podle dřívějších předpisů.
Na druhé straně je však třeba vzít na vědomí, že uvedený majetek přešel později kupní smlouvou na O. H. a v současné době na jeho dědice. Jedná se tedy o případ, na který je třeba uplatnit § 8 zákona o půdě. Podle něho na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby..., a to v případech, kdy tato fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Ústavní soud zjistil, že otázkou, zda jsou či nejsou splněny tyto podmínky pro přechod vlastnického práva, se obecné soudy řádně a zevrubně zabývaly. Shledaly, že výše kupní ceny v roce 1955, 13 000,- Kčs, byla zcela přiměřená, neboť v horské oblasti v době zakládání JZD bylo vůbec raritou, aby někdo chtěl zemědělskou půdu kupovat. Ani rozpor s tehdy platnými předpisy, ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele rovněž nelze dovodit. Při prodeji této zemědělské půdy v roce 1955 byla splněna i podmínka obecného zájmu, protože pozemky sloužily zemědělské výrobě za situace, kdy v místě ještě neexistovalo JZD a také pozdější sleva 2 500 ,- Kčs z původní kupní ceny se jeví jako nepodstatná.
Při této kolizi vlastnických nároků nemůže Ústavní soud než odkázat na zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. v platném znění, který si klade jako reálný cíl zmírnění následků některých majetkových křivd u vědomí, že jejich naprosté odstranění je mnohdy nereálné, neproveditelné, anebo spojeno s novými křivdami.
Ústavní soud současně zjišťuje, že stěžovatelkám byla nabídnuta náhrada dle § 11 zákona o půdě v podobě bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu ve výměře a kvalitě srovnatelné s původními pozemky anebo odpovídající finanční odškodnění, čímž by došlo ke splnění požadavků zákona.
Pokud se stěžovatelky dovolávají článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno uvést, že jde o ochranu vlastnictví již existujícího, a nikoli tvrzeného nároku na ně.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 6C 1480/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 17. září 1996