I. ÚS 174/26

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ze dne 22. 8. 2025 č. j. KRPS-191759-98/TČ-2024-010081 bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání trestných činů zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatelka (v postavení poškozené v trestním řízení) se závěry policejního orgánu nesouhlasila a podala proti jeho usnesení stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 9. 2025 č. j. 1 KZN 504/2024-73 jako nedůvodná zamítnuta. Následně se stěžovatelka obrátila na Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), které konstatovalo, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze nepochybila. O tom byla stěžovatelka informována napadeným vyrozuměním vrchního státního zastupitelství.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje povinnost orgánů činných v trestním řízení náležitě odůvodnit rozhodnutí a také zásadu, podle které je trestní právo prostředkem ultima ratio, jejíž výklad byl ve věci stěžovatelky dle ní nepřípustně extenzivní. Stěžovatelka tvrdí, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze zasáhla do jejího práva na účinné vyšetřování a že vyrozumění vrchního státního zastupitelství je v rozporu s povinností řádného odůvodnění rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení měly taktéž rezignovat na dokazování.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Jak plyne z judikatury, možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou, je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s ústavní stížností napadeným rozhodnutím spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Je to stát, který skrze své orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Co se týče účinného vyšetřování, jde o procesní povinnost tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu veřejné moci a nelze ji vztahovat k výsledku (nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, b. 35). Ústavní soud nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci provedly účinné vyšetřování a neporušily svým postupem zaručená práva účastníků řízení (usnesení ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2848/24).

6. Podle Ústavního soudu vyšetřování v posuzované věci standardům tzv. účinného vyšetřování dostálo a nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení porušily své zákonné povinnosti. Jejich postup i způsob jak řízení uzavřely, byl v rámci jim zákonem svěřených kompetencí a byl dostatečně a srozumitelně odůvodněn. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se policejní orgán a následně také obě státní zastupitelství dostatečným způsobem zabývaly námitkami stěžovatelky a opakovaně jí vysvětlily, z jakého důvodu dle jejich názoru není dáno podezření z trestných činů zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Závěry orgánů činných v trestním řízení přitom nebyly vedeny extenzivním výkladem zásady, podle které je trestní právo prostředkem ultima ratio, nýbrž informacemi zjištěnými na základě provedeného dokazování v přípravném řízení.

7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu