I. ÚS 1768/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Dne 18. 7. 2014 došlo k dopravní nehodě, při níž stěžovatel utrpěl pohmoždění hlavy, frakturu kyčle a poškození sedacího nervu. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 8. 2015 byl stěžovateli přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.

2. Vozidlo druhého účastníka dopravní nehody bylo u vedlejší účastnice pojištěno pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Stěžovatel se proto žalobou podanou dne 11. 10. 2018 domáhal proti vedlejší účastnici náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nakonec - po připuštěných změnách žaloby - požadoval částku 1 138 356 Kč za uplynulé období a poté placení částky 16 726 Kč měsíčně s roční valorizací.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. Stejně jako obvodní soud dospěl i městský soud k závěru, že právo stěžovatele na požadovanou náhradu je promlčeno. Městský soud vyložil, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se poskytuje ve formě peněžitého důchodu, který má povahu opakujícího se plnění. Nepromlčují se ovšem jen postupně vznikající práva na měsíční plnění, ale i právo na náhradu jako celek. Podle městského soudu stěžovatel již od dopravní nehody věděl, kdo byl jejím druhým účastníkem, tedy kdo je povinný k náhradě újmy. Informace o výši újmy - tj. ztráty na výdělku - stěžovatel zjistil z výměru invalidního důchodu ze dne 14. 8. 2015. Stěžovatel nezpochybnil, že mu byl doručen několik dní po vydání. Nejpozději na konci srpna 2015 tak stěžovatel znal všechny skutečnosti k uplatnění svého práva u soudu. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku) tedy marně uplynula nejpozději v srpnu 2018, zatímco stěžovatel podal žalobu až v říjnu 2018. Společně s promlčením práva na náhradu újmy se promlčelo i právo na pojistné plnění (§ 635 odst. 2 občanského zákoníku). Městský soud neshledal ani žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily pro závěr, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo dovolání. Potvrdil, že u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčují jak práva na jednotlivá opakovaná plnění ode dne, kdy mohla být uplatněna poprvé, tak i základní "kmenové" právo. Promlčení kmenového práva způsobuje promlčení práv na všechny jednotlivé dávky. Tak tomu bylo už u předchozí právní úpravy a podle Nejvyššího soudu tento stav zákonodárce nezamýšlel při rekodifikaci soukromého práva měnit. Jde o výklad odpovídající systematice občanského zákoníku, v němž případná nepromlčitelnost kmenových práv je zakotvena výslovně, například u výživného (§ 613 občanského zákoníku). Za nepřiléhavé Nejvyšší soud označil stěžovatelovy odkazy na rakouskou a německou právní úpravu, neboť tam jsou delší promlčecí lhůty u "kmenových" práv zakotveny výslovně.

5. Dále Nejvyšší soud uvedl, že podle ustálené judikatury k § 620 občanského zákoníku vědomost poškozeného o osobě odpovědné za újmu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby. Stěžovatel již v den nehody věděl, kdo je jejím druhým účastníkem. Jeho námitky, že o míře zavinění (a svého spoluzavinění) se dozvěděl až z rozsudku obvodního soudu v související věci týkající se náhrady nemajetkové újmy či ze znaleckého posudku, jsou nedůvodné. Obecně totiž neplatí, že k tomu, aby se poškozený dozvěděl, kdo je škůdce, je třeba pravomocné rozhodnutí o této otázce. Vědomost o vzniku újmy a jejím rozsahu byla podle ustálené judikatury dána až v okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o rozhodnutí, kterým mu byl přiznán invalidní důchod. Do té doby totiž neznal výši újmy, tedy ztráty na výdělku. Rozhodné naopak není, kdy se zdravotní stav stěžovatele ustálil, ani na jakou dobu mu byl invalidní důchod přiznán, neboť při změně okolností lze podat návrh na změnu rozsudku podle § 163 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu tedy promlčecí lhůta běžela od doručení výměry invalidního důchodu, jak dovodil již městský soud. Nakonec Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel nepoukázal na žádné jednání vedlejší účastnice, které by bylo možné považovat za zneužití práva či jednání v rozporu s dobrými mravy.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Podle stěžovatele obecné soudy chybně a nedostatečně přesně určily okamžik, kdy počala běžet promlčecí lhůta. Nezohlednily, že stěžovatel se přesnou míru zavinění dopravní nehody dozvěděl až ze znaleckého posudku specifikovaného v ústavní stížnosti, respektive v okamžiku, kdy o míře spoluzavinění bylo rozhodnuto v souvisejícím soudním řízení. Stejně tak stěžovatel neznal dostatečně přesně výši újmy až do okamžiku ustálení zdravotního stavu a do doby, než mu byl přiznán invalidní důchod trvale. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 8. 2015, z něhož obecné soudy vyšly, mu byl invalidní důchod přiznán toliko na jeden rok. 8. Dále stěžovatel namítá, že u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčují toliko práva na jednotlivá opakující se plnění, nikoli i kmenové právo. Závěr obecných soudů o promlčování kmenového práva v tříleté subjektivní lhůtě je nepřiměřeně tvrdý, rozporný se základními zásadami soukromého práva, nespravedlivý a neodpovídá ani rakouské a německé rozhodovací praxi.

9. Konečně podle stěžovatele vedlejší účastnice vznesením námitky promlčení zjevně zneužila právo a jednala proti dobrým mravům. Stěžovatel opakuje, že nemohl žalobu podat dříve, neboť neměl dostatek informací k uplatnění svého nároku. Navíc na základě trestního oznámení jiné pojišťovny než vedlejší účastnice proti němu bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání pojistného podvodu, v němž byl rovněž prověřován jeho zdravotní stav.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

12. Obecné soudy se zabývaly promlčením práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 2963 občanského zákoníku), která se poskytuje ve formě peněžitého důchodu ("renty"), jenž má povahu opakujícího se plnění. Podle obecných soudů promlčení podléhají nejen práva na jednotlivá periodická plnění, ale i základní "kmenové" právo na náhradu jako takovou. Promlčí-li se kmenové právo, znamená to i promlčení všech periodických dávek. Argumentace stěžovatele, která tyto závěry zpochybňuje, představuje pouhou polemiku s výkladem podústavního práva. Výklad zastávaný stěžovatelem by znamenal, že se kmenové právo na náhradu nepromlčuje nikdy, protože vždy - třeba i desítky let od škodné události - se lze domáhat dosud nepromlčených periodických plnění. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč podle nich takový výklad neodpovídá systematice právní úpravy ani záměru zákonodárce a proč nejsou přiléhavé stěžovatelovy odkazy na rakouskou a německou praxi. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při výkladu právní úpravy vybočily z ústavních mezí.

13. Ani úvaha obecných soudů, kdy ve stěžovatelově věci uběhla promlčecí lhůta, není zatížena vadou dosahující ústavněprávní intenzity. Stěžovatel měl již od dopravní nehody informace o tom, kdo byl jejím druhým účastníkem, a již od tohoto okamžiku si mohl učinit úsudek o tom, kdo je osobou povinnou k náhradě újmy. Relevantní není, že teprve později byl zpracován znalecký posudek a na jeho základě v jiném soudním řízení posouzeno, v jaké míře spoluzavinil dopravní nehodu stěžovatel. Promlčecí lhůta se obecně nemůže odvíjet od okamžiku, kdy jsou rozhodné okolnosti zhodnoceny soudem - v řadě případů bude ve vztahu ke škodní události probíhat jediné soudní řízení, takže by takový výklad znamenal, že až do jeho skončení nemůže promlčecí lhůta začít vůbec běžet. Stejně tak nemůže být v obecné rovině klíčový okamžik zpracování znaleckého posudku - znamenalo by to, že ačkoli jsou ke zpracování znaleckého posudku k dispozici všechny podklady, lze oddalováním okamžiku jeho zadání či zpracování oddalovat i počátek běhu promlčecí lhůty.

14. Z ústavněprávních mezí nevybočuje ani úvaha obecných soudů, že stěžovatel měl vědomost o vzniku újmy a (přinejmenším přibližnou) představu o jejím rozsahu nejpozději v srpnu 2015, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu. Není relevantní, že důchod byl přiznán jen na omezenou dobu. Od uvedeného okamžiku totiž stěžovatel věděl, že v důsledku dopravní nehody u něj bude i po skončení pracovní neschopnosti docházet ke ztrátě na výdělku, výši ztráty mohl vyčíslit a domáhat se u soudů její náhrady. Na možnost domáhat se náhrady tedy nemělo vliv to, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu stěžovatele, ani to, že invalidní důchod byl přiznán na omezenou dobu, a tyto skutečnosti proto nemohou mít vliv ani na počátek běhu promlčecí lhůty. Pokud by později došlo ke změně zdravotního stavu stěžovatele a invalidní důchod mu nebyl přiznán nebo byl přiznán v jiné výši, bylo by to důvodem pro návrh na změnu rozsudku podle § 163 o. s. ř. Obecné soudy přezkoumatelně vyložily, proč podle nich bylo stěžovateli rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu doručeno v srpnu 2015, z čehož plyne, že tříletá promlčecí lhůta uplynula nejpozději na konci srpna 2018, zatímco stěžovatel podal žalobu až v říjnu 2018. Obecné soudy nebyly povinny určovat přesněji okamžik začátku a konce promlčecí lhůty, jak požaduje stěžovatel, neboť z jimi učiněných zjištění bylo zjevné, že marně uplynula.

15. Obecné soudy dostatečně odůvodnily i to, proč není důvodná stěžovatelova námitka, že vedlejší účastnice vznesením námitky promlčení zneužila právo a jednala v rozporu s dobrými mravy. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti němu bylo vedeno trestní řízení pro podezření z pojistného podvodu a v jeho rámci se také prověřoval jeho zdravotní stav. To ale nesvědčí o tom, že by vedlejší účastnice jednala v rozporu s dobrými mravy či zneužila právo, a to již proto, že dle stěžovatelových tvrzení na něj trestní oznámení nepodala vedlejší účastnice, ale jiná pojišťovna v souvislosti s pojištěním sjednaným v návaznosti na poskytnutí hypotečního úvěru. Lze tedy shrnout, že důvody, pro které obecné soudy dospěly k závěru o promlčení stěžovatelova práva, nevybočují z ústavních mezí.

16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítaným porušením základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu