I. ÚS 177/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatelka je právní nástupkyní původní žalobkyně, která se před obecnými soudy domáhala po prvním vedlejším účastníkovi zaplacení částky 609 736,72 Kč z titulu náhrady škody za porušení jeho povinností advokáta. Původní žalobkyně tvrdila, že v exekučním řízení, které vůči ní bylo vedeno, mohl a měl vedlejší účastník, jakožto její advokát, ve světle tehdejší judikatury uplatnit námitku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Šlo o úvěrovou smlouvu, kterou uzavřel syn bývalé žalobkyně, v rámci níž bylo rovněž sjednáno ručení bývalé žalobkyně. Na základě rozhodčí doložky pak byl vydán rozhodčí nález, který se stal exekučním titulem pro vymožení částky 609 736,72 Kč po původní žalobkyni jakožto ručitelce za nesplněný dluh jejího syna. Právě tuto částku tedy původní žalobkyně považovala za škodu, kterou jí vedlejší účastník způsobil tím, že v exekučním řízení neuplatnil určitou argumentaci, která by údajně vedla k zastavení exekuce.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 žalobě stěžovatelky (tehdy již v pozici právní nástupkyně zemřelé původní žalobkyně) vyhověl. Obvodní soud se především podrobně věnoval meritu původního sporu. Posuzoval, jak podle něj spor měl dopadnout, pokud by vedlejší účastník (advokát) uplatnil námitku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Obvodní soud tedy (implicitně) postupoval podle tzv. hodnotící metody určení škody; sám posuzoval, jak podle něj v původním řízení mělo být rozhodnuto, kdyby nedošlo k pochybení advokáta [srov. Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 146-147].

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že zajištění sjednané v úvěrové smlouvě skutečně odporovalo dobrým mravům, a to jednak z důvodu jeho nepřiměřené výše a současně v celkové kombinaci zajišťovacích prostředků (bod 54 rozsudku obvodního soudu). Smlouva o úvěru, kterou uzavřel syn původní žalobkyně, byla tedy absolutně neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku a z toho důvodu bylo neplatné také ručení původní žalobkyně, na jehož základě bylo následně vedeno exekuční řízení. V exekučním řízení vedeném proti původní žalobkyni přitom podle obvodního soudu bylo možné zkoumat absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a z toho vyplývající absenci exekučního titulu, a to ve světle judikatury, na kterou vedlejší účastník tehdy neodkázal.

4. Obvodní soud doplnil, že k těmto důvodům absolutní neplatnosti sice měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti, avšak přesto bylo povinností vedlejšího účastníka jako advokáta na tyto skutečnosti a námitky upozornit. Jestliže tak neučinil, porušil svoji povinnost dle § 16 zákona o advokacii a za způsobení škody je podle obvodního soudu odpovědný, jelikož mezi porušením povinnosti a vznikem škody je rovněž dána příčinná souvislost (body 62 a 63 rozsudku obvodního soudu).

5. Vedlejší účastník se proti rozsudku obvodního soudu odvolal a Městský soud v Praze jeho odvolání vyhověl. Rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení 609 736,72 Kč zamítl. Městský soud se neztotožnil s tím, že byl vedlejší účastník povinen v rámci výkonu rozhodnutí uplatňovat námitku absolutní neplatnosti exekučního titulu a odkazovat přitom na tehdy ještě neustálenou judikaturu v této otázce. Městský soud poukázal zejména právě na postupný vývoj judikatury v otázce, zda je vůbec možné exekuční tituly v rámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat. I poté, co bylo ukončeno právní zastoupení původní žalobkyně vedlejším účastníkem, vydal Nejvyšší soud některá rozhodnutí, ve kterých setrval na zásadě nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu v exekučním řízení (přestože současně uvedl, že ani v exekučním řízení není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní smlouvy stala významnou, přičemž je nutno zkoumat míru a zjevnost rozporu s dobrými mravy z pohledu hmotného práva). Jinak řečeno, judikatura v této otázce nebyla dle městského soudu zcela ustálená v době, kdy vedlejší účastník podle stěžovatelky měl danou argumentaci uplatnit. V době zastupování původní žalobkyně vedlejším účastníkem se judikatura teprve rozvíjela (bod 19 rozsudku městského soudu).

6. Městský soud také poukázal na věcné hledisko celého případu. Neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené synem bývalé žalobkyně nepovažoval soud za natolik zjevnou, resp. vyjádřil pochybnosti nad tím, zda by soud v původním řízení i při uplatnění námitky absolutní neplatnosti rozhodl tak, jak stěžovatelka tvrdí (zejména bod 20 rozsudku městského soudu). Městský soud uvedl rovněž, že nepřiměřenost některých ujednání v úvěrové smlouvě vyplývala mj. z toho, že syn původní žalobkyně byl zatížen jinými nesplacenými dluhy, které mu neumožňovaly sjednání úvěru za standardních podmínek. Tím soud podpořil úvahy o tom, že ani při uplatnění námitky absolutní neplatnosti by úvěrová smlouva nemusela být nepochybně prohlášena za rozpornou s dobrými mravy. Podpůrně městský soud poukázal také na to, že v době, kdy původní žalobkyně ještě nebyla právně zastoupena žalovaným, nevznesla v rozhodčím řízení námitky ohledně platnosti rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru. Městský soud konečně poukázal také na to, že námitkou neplatnosti rozhodčí doložky (byť ne samotné úvěrové smlouvy) se soudy zabývaly (bod 21 rozsudku městského soudu). Vedlejší účastník tuto námitku, stejně jako mnohé jiné v průběhu řízení uplatnil, a tedy práva původní žalobkyně řádně hájil; jeho námitky odpovídaly tehdejší soudní praxi. Skutečnost, že soudy dané námitky neshledaly důvodnými, nelze vedlejšímu účastníkovi klást k tíži. Vedlejší účastník tedy své povinnosti advokáta podle městského soudu neporušil.

7. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky. Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že období od 25. 9. 2015 do 28. 12. 2017, kdy žalovaný zastupoval původní žalobkyni na základě mandátní smlouvy v již probíhajícím exekučním řízení, nebyla dosud judikatura ustálena na závěru o přípustnosti toho, aby exekuční soud posuzoval pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu s přihlédnutím k rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu, vydaná dříve, se týkala typově odlišných situací, resp. nedávala jasnou odpověď na zde posuzovanou věc. Nejvyšší soud současně uvedl, že konkrétní kritéria, k nimž je exekuční soud povinen přihlížet při zkoumání platnosti smlouvy obsahující rozhodčí doložku v rámci posuzování vykonatelnosti rozhodčího nálezu, stanovil Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nicméně ještě v usnesení ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 20 Cdo 1641/2018 poukázal Nejvyšší soud na výjimečnost případů, ve kterých je možné ochranu proti rozhodčím nálezům uplatňovat až v exekučním řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že i kdyby vedlejší účastník za tehdejší procesní situace v návrhu na zastavení exekuce namítal neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, exekuční soudy v souladu s tehdy aktuální judikaturou a soudní praxí nemusely takto odůvodněnému návrhu vyhovět.

Argumentace stěžovatelky

8. V ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Soudy se podle stěžovatelky zejména nevypořádaly s její relevantní argumentací, čímž porušily její základní právo na spravedlivý proces. Zcela přehlédly argumentaci stěžovatelky o tom, že ještě před ukončením zastupování původní žalobkyně ze strany vedlejšího účastníka byla vydána rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ze kterých bylo možné jasně dovodit závěr o zastavení exekuce v případě stěžovatelky. Exekuční řízení bylo pravomocně skončeno dne 28. 12. 2017, přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu, o kterém sám Nejvyšší soud tvrdí, že stanovilo konkrétní kritéria pro přezkum platnosti původní smlouvy, bylo zveřejněno více než půl roku předtím. Vedlejší účastník měl tedy dostatek času hájit původní žalobkyni s využitím této nové a v odborných kruzích medializované judikatury. Soudy rovněž přehlédly, že porušení povinnosti advokáta (neuplatnění určité argumentace) nelze posuzovat optikou okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce. Není pravdou, jak tvrdí soudy, že vedlejší účastník by býval musel předvídat budoucí judikatorní vývoj. Stěžovatelka trvá na tom, že vedlejší účastník nevyužil tehdy dostupné argumentace k prosazování jejích zájmů, tedy k zastavení exekuce. Konečně stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší soud nedostatečně a nesprávně vypořádal s důvody dovolání.

Posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základních práv nebo svobod jednotlivce. Jiné případné vady v rozhodovací činnosti obecných soudů se nacházejí mimo přezkum Ústavním soudem.

10. Právě zejména z těchto důvodů je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Posuzovaná věc se týká odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při zastupování právní předchůdkyně stěžovatelky v exekučním řízení. Z ústavního pořádku však neplyne základní právo na odškodnění advokátem, což ústavněprávní relevanci posuzované věci snižuje. Ani poukaz stěžovatelky na čl. 11 odst. 1 Listiny posuzovanou věc neposouvá do roviny ústavněprávní - ne vše, co se týká peněz, je automaticky v rozsahu ústavní ochrany základního práva vlastnit majetek.

11. Napadená rozhodnutí je třeba podrobit přezkumu optikou případného porušení základního práva na soudní ochranu (na spravedlivý proces) dle čl. 36 Listiny. V tomto smyslu jde zejména o to, zda jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněná, zda berou v potaz veškeré relevantní skutečnosti či zda nejsou zjevně svévolná. Roli Ústavního soudu je třeba od obecných soudů odlišovat. I kdyby se Ústavní soud věcně s rozhodnutími obecných soudů neztotožňoval, nevede to automaticky k protiústavnosti napadených rozhodnutí, pokud posuzovaná věc nemá ústavněprávní přesah, což ve zde projednávané věci, jak bylo uvedeno, ze své podstaty nemá.

12. Pro závěr o ústavnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho odůvodnění je sice co do rozsahu stručnější, než rozhodnutí obvodního soudu, který dospěl k opačnému závěru, avšak městský soud se (správně) podrobněji věnoval pravé podstatě věci, tedy tomu, zda vůbec došlo k porušení povinností advokáta, konkrétně jeho tzv. znalostní povinnosti vztahující se k judikatuře vysokých soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024 č. j. 25 Cdo 3770/2023). Jinak řečeno, městský soud se správně zastavil již v prvním kroku posuzování odpovědnosti vedlejšího účastníka, když na jeho straně nedovodil žádné protiprávní jednání, resp. porušení povinností podle zákona o advokacii. V takovém případě je již nerozhodné, jak by bývala posuzovaná věc dopadla, kdyby vedlejší účastník danou argumentaci uplatnil. Její neuplatnění totiž městský soud vůbec nepovažoval za protiprávní. Právě proto lze "věcné hledisko" posuzované věci, kterým se městský soud zabýval v bodě 20 rozsudku, považovat za v zásadě nadbytečné pro rozhodnutí samé, byť vhodné pro dokreslení kontextu celé věci.

13. Městský soud současně poukázal na postupný vývoj judikatury, jejíž analýza ho dovedla k závěru, že vedlejší účastník nebyl v rozhodném období povinen argumentaci absolutní neplatností úvěrové smlouvy uplatnit. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud za nijak svévolný.

14. Stěžovatelka v této souvislosti důrazně vznesla námitku vnitřní rozpornosti části odůvodnění Nejvyššího soudu. Ten v bodě 9 odůvodnění uvedl, že v období do konce zastupování původní žalobkyně vedlejším účastníkem, tedy do 28. 12. 2017, nebyla judikatura v dané věci jednotná, avšak následně uvedl, že již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 stanovilo konkrétní kritéria pro posouzení typových kauz stěžovatelky. Stěžovatelce lze přisvědčit, že daná pasáž odůvodnění sama o sobě působí minimálně nepřesvědčivě, ba i vnitřně rozporně. Je také třeba přiznat, že usnesení Nejvyššího soudu z února 2017 skutečně řešilo věc obdobnou kauze stěžovatelky - zabývalo se absolutní neplatností úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a s tím související neplatností rozhodčí smlouvy a absencí řádného exekučního titulu. Ke zveřejnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom došlo ještě před pravomocným skončením exekučního řízení vedeného proti původní žalobkyni. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu tyto skutečnosti buď přehlíží, anebo zastírá. Ani to však nevede k protiústavnosti napadených rozhodnutí. Zaprvé, pro rozhodnutí ve věci samé je významné zejména odůvodnění městského soudu. Za druhé, citovanou pasáž napadeného usnesení Nejvyššího soudu je nutné vnímat v celkovém kontextu napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud (stejně jako městský soud) doplnil, že i v následujícím judikaturním vývoji po prosinci 2017 nebylo zcela vyjasněné řešení právní otázky rozhodné pro stěžovatelku; odkázal přitom na další jiná rozhodnutí. Z toho soudy dovodily závěr, že judikatura nebyla natolik ustálená, aby bylo možné z jejího neuplatnění jakožto námitky dovozovat odpovědnost advokáta za škodu. Nelze tedy říct, že by napadená rozhodnutí byla do té míry vnitřně rozporná, že by to zakládalo jejich protiústavnost.

15. Nijak nelogickou (vybočující z pravidel spravedlivého procesu) se Ústavnímu soudu nejeví ani další podpůrná argumentace obecných soudů, ve které poukázaly na 1) pasivitu původní žalobkyně v předchozích fázích řízení, 2) věcné hledisko celého případu, tedy to, zda by vůbec exekuce bývala byla skutečně nepochybně zastavena, 3) skutečnost, že vedlejší účastník uplatňoval jiné související námitky, které však soudy neshledaly jako důvodné, a celkově řádně hájil zájmy původní žalobkyně, 4) skutečnost, že k námitce absolutní neplatnosti byly soudy povinny přihlédnout z úřední povinnosti.

16. Napadená rozhodnutí jsou projevem přístupu, dle kterého nelze povinnosti advokátů při posuzování jejich civilní odpovědnosti vnímat extenzivně a klást na ně nepřiměřené požadavky; správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2310/2013 či ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). Ne každé neuplatnění určité argumentace je automaticky porušením povinnosti advokáta. Pro měřítko zavinění, resp. porušení povinnosti není rozhodující nejvyšší míra péče, ale běžná a průměrná úroveň řádného advokáta (srov. Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 126 a 141).

17. Pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí je však podstatné, jak již Ústavní soud výše zmínil, že je primárně na obecných soudech, aby hodnotily dodržení standardu péče, tedy objektivizované úrovně, která musí být zachována, aby právní služby byly poskytovány svědomitě ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o advokacii. Jde o otázku podústavního práva, nikoli základních práv a svobod, které chrání Ústavní soud. I kdyby tedy Ústavní soud měl hypoteticky pochybnosti o tom, zda v konkrétním případě skutečně šlo, anebo nešlo o porušení povinností advokáta, jeho přezkumná pozice si žádá zdrženlivost v tom smyslu, že v pochybnostech nezasahuje do závěrů obecných soudů, a to již z toho důvodu, že odškodňování za zastupování advokátem nemá, jak bylo rovněž výše uvedeno, ústavněprávní základ. Je na obecných soudech, zejména na Nejvyšším soudu, aby na podkladě jednotlivých případů sjednocoval dosud velmi málo diskutovanou otázku standardu péče průměrného advokáta a rozsahu odborných znalostí, tj. zejména znalostí doktríny a judikatury, kterými musí advokát disponovat (srov. Melzer, F. Civilní odpovědnost za poradenství advokátem. Bulletin advokacie, č. 11/2018, s. 18).

18. Stěžovatelce lze rovněž do jisté míry přisvědčit v tom smyslu, že povinnost vedlejšího účastníka není možné zkoumat pouze optikou okamžiku, kdy převzal právní zastoupení původní žalobkyně. Je pravdou, že některé pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí jsou skutečně takto nevhodně formulované (bod 19 rozsudku městského soudu). Z celkového kontextu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že soudy se zabývaly celým posuzovaným obdobím probíhající exekuce (bod 9 usnesení Nejvyššího soudu). Právě proto soudy poukázaly i na rozhodnutí např. z roku 2018, která ilustrovala, že řešení dané otázky nebylo sjednoceno ani po pravomocném skončení exekuce vůči původní žalobkyni.

19. Podstata odůvodnění obecných soudů je tedy stručně řečeno následující. Skutečnost, že v rozhodné době existovala judikatura, která by pro zastavení exekuce mohla svědčit, ještě neznamená, že jejím nevznesením (a neuplatněním s tím souvisejících námitek) porušil vedlejší účastník povinnosti podle zákona o advokacii a způsobil škodu. Pokud totiž současně existuje judikatura, která poukazuje na neustálenost řešení dané otázky, pak odpovědnost advokáta za nevznesení určité sporné námitky nelze vnímat extenzivně. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že k absolutní neplatnosti právního jednání jsou soudy povinny přihlížet z úřední povinnosti. Jednoduše řečeno, pokud došlo v exekučním řízení k nějakému pochybení, pak šlo spíše o pochybení ze strany soudů nežli advokáta. Ústavní soud rozumí stěžovatelce v tom, že se jí výsledek exekučního řízení (vedeného však proti původní žalobkyni) může zdát být nespravedlivý. To však samo o sobě neznamená, že za případnou "nespravedlnost" je automaticky odpovědný advokát.

20. Zbylé námitky stěžovatelky (z nichž některé Ústavní soud ani výše nerekapituloval z důvodu jejich nesouvislosti s podstatou věci) Ústavní soud rovněž nepovažoval za opodstatněné.

21. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Tomáš Langášek předseda senátu