Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Petry Spilkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024 č. j. 36 Co 63/2024-63, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. arch. Lukáše Janáče a Lucie Janáčové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka v občanském soudním řízení podala žalobu o neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 10 164 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil, ale nákladový výrok změnil tak, že výši nákladů stanovil na 15 609 Kč (výrok I). Dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 406 Kč (výrok II).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí městského soudu napadá "v rozsahu výroku č. II, kterým bylo nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to v neprospěch stěžovatelky." Městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně výrokem I, jak plyne z předchozího bodu, a právě proti němu směřují stěžovatelčiny námitky. Veden snahou vyvarovat se přílišného formalismu tak Ústavní soud k ústavní stížnosti také přistupoval. Z textu a vyznění ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka pouze dopustila chyby v psaní a že brojí proti výroku I napadeného rozhodnutí městského soudu. Co se týče stížnostních námitek, stěžovatelka s odkazy na judikaturu uvedla, že městský soud o nákladech řízení rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, neboť rozhodoval pouze k jejímu odvolání - vedlejší účastníci odvolání nepodali - a přesto rozhodl o nákladech v její neprospěch.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se staví k přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301)].
6. Stěžovatelka rozporovala napadený rozsudek, protože městský soud na rozhodování o nákladech řízení neaplikoval zásadu zákazu reformationis in peius (změny k horšímu). Ústavní soud tuto otázku nedávno posoudil. Dospěl k závěru, že z ústavního pořádku zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neplyne. Výslovně uvedl, že "změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod." (stanovisko Ústavní soudu ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, nález ze dne 2. dubna 2025 sp. zn. IV. ÚS 610/24, bod 15). Dodal, že výklad § 151 a 212 o. s. ř., v němž se zákaz změny k horšímu nerespektuje, nepředstavuje kvalifikovanou vadu při výkladu podústavního práva, která by zakládala rozpor s čl. 36 odst. 1 či čl. 37 odst. 3 Listiny. Nejde o neústavní postup, jestliže z důvodu takového rozhodnutí dojde ke zhoršení postavení (byť jediného) odvolatele (citované stanovisko Pl. ÚS-st. 60/24, bod 28). Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto přístupu odchýlit.
7. Nadto je s ohledem na spornou částku spočívající v rozdílu stanovené výše nákladů řízení (5 445 Kč) namístě připomenout, že Ústavní soud se v citovaném stanovisku také vyjádřil k posuzování bagatelních sporů týkajících se nákladů řízení, vyslovil-li se k obdobné otázce Ústavní soudem dříve nálezem: "Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." (citované stanovisko Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; shodně též nález ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37).
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu