Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jany Chvátlinové, Radky Kauderer, Aleny Konradové a Josefa Zdvihala, všech zastoupených Mgr. Zuzanou Kalivodovou, advokátkou, sídlem Stodůlecká 928/5, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2024 č. j. 17 Co 118/2024-45, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Zdeňka Davídka a JUDr. Aloise Veverky, jako vedlejších účastníků řízení, obou zastoupených JUDr. Petrem Suchomelem, advokátem, sídlem Týnská 12, Praha 1, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžejním východiskem jejich argumentace je námitka, že městský soud neaplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a výsledná přiznaná výše náhrady nákladů řízení je tedy nesprávná.
2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali určení, že jsou vlastníky vymezených nemovitostí. Po podání žaloby soud zaslal vedlejším účastníkům (žalovaným) tzv. kvalifikovanou výzvu, ti však na tuto výzvu ve lhůtě nezareagovali. Obvodní soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání a přiznal všem stěžovatelům společně náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby po 3 100 Kč.
3. Proti nákladovému výroku podali stěžovatelé odvolání. V něm zejména namítali, že jelikož byli čtyři žalobci, přísluší náhrada nákladů řízení za jednotlivé úkony právní služby každému z nich, byť snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátní tarifu. Městský soud však potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, jelikož podle něj pluralita žalobců "nijak neovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování."
4. Stěžovatelé napadají usnesení městského soudu ústavní stížností a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Městský soud v zaslaném vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení.
6. Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření navrhli ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Poukázali především na podstatu sporu, kterou je řešení podružné otázky výše náhrady nákladů řízení, která nedosahuje ústavněprávní roviny. Podle vedlejších účastníků stěžovatelé náklady, jejichž náhradu požadují, vůbec nevynaložili, případně šlo o zcela bezúčelné náklady. Zdůraznili též zanedbatelnost částky, o kterou v této věci jde, a že se tedy jedná o bagatelní věc.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2086/23, citující starší nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
9. O to více rezervovaně je potřeba přistoupit k věci, již lze s ohledem na spornou výši náhrady nákladů řízení považovat za tzv. bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6).
10. O takovou zjevně bagatelní věc jde i v projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatelé namítají, že jim neměla být před soudem prvního stupně přiznána pouze částka 11 800 Kč, ale částka ve výši 25 440 Kč. Usilují tedy o to, aby jim Ústavní soud zrušením napadeného usnesení otevřel dveře k přiznání dodatečné částky ve výši 13 640 Kč (a případné náhrady nákladů odvolacího řízení; jelikož však předmětem řízení u odvolacího soudu byly jen sporné náklady řízení, šlo by opět o zanedbatelnou částku).
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by měli být s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím zásadně dotčeni na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko). To zpravidla nastává, pokud věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou a individuální zájmy konkrétních stěžovatelů.
12. Nic takového však Ústavní soud v této věci neshledal. Ústavní soud si je vědom, že v několika svých dřívějších rozhodnutích konstatoval porušení práva na soudní ochranu v případě, kdy obecné soudy svévolně odmítly aplikovat § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Šlo o situace, kdy obecné soudy odmítnutí aplikace daného ustanovení podzákonného předpisu řádně neodůvodnily, dostatečně nevymezily, na základě jakých důvodů přistoupily ke snížení přiznané náhrady nákladů řízení, anebo nedaly účastníkům prostor se k moderaci výše náhrady vyjádřit. Jde tak například o nález citovaný stěžovateli v jejich ústavní stížnosti, konkrétně ze dne 28. května 2024 sp. zn. II. ÚS 2865/23, ale dále také nálezy ze dne 17. dubna 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24, ze dne 16. června 2020 sp. zn. I. ÚS 146/20 (N 128/100 SbNU 405) či ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471).
13. Přestože jsou zmiňované nálezy Ústavního soudu v mnoha ohledech podobné projednávané věci, nelze opomenout, že v napadeném usnesení městského soudu jde nejenom o náklady řízení, ale navíc o zcela bagatelní částku. V tom se také projednávaná věc převážně liší od výše zmiňovaných nálezů Ústavního soudu. Byť by tedy bylo možné mít vůči řešení přijatému městským soudem výhrady (odůvodnění odmítnutí aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu je zejména velmi stručné, na samotné hraně přiměřenosti), neopodstatňuje to zásah Ústavního soudu. Staví-li se Ústavní soud totiž k přezkumu takových věcí rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především.
14. K napadenému usnesení je tak možné jen stručně poznamenat, že stěžovatelé měli dostatečný prostor se ke snížení náhrady vyjádřit, jelikož přiznaná výše náhrady představovala již jejich odvolací námitku. Navzdory zmíněným nedostatkům se městský soud námitkou stěžovatelů zabýval a alespoň stručně odůvodnil, proč by aplikace daného ustanovení nebyla v daných okolnostech přiměřená. Zejména tedy s ohledem na zjevnou bagatelnost věci není důvod, aby ji Ústavní soud posouval do ústavní roviny.
15. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu