Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Workpress Aviation s.r.o., sídlem Folmavská 2980/2, Plzeň, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 64 Co 634/2024-169 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. října 2024 č. j. 31 C 308/2024-132, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a Borská pole development s.r.o., sídlem Mikulášská 422/7, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V této věci stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů o jejím návrhu na vydání předběžného opatření. Předběžným opatřením se stěžovatelka snažila zajistit si přístup ke svým pozemkům (výrobnímu areálu) přes pozemek vedlejší účastnice, se svým návrhem nicméně neuspěla.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka podala k Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty. Zároveň s ní se domáhala i vydání předběžného opatření, kterým chtěla docílit, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se bránění přechodu a přejezdu stěžovatelce přes pozemek vedlejší účastnice. Tento návrh okresní soud zamítl.
3. Stěžovatelka poté podala návrh na vydání předběžného opatření znovu, čímž reagovala na první zamítavé rozhodnutí, a svůj návrh doplnila o další tvrzení a důkazy. I tento návrh však okresní soud zamítl. Stěžovatelka podle něj neosvědčila, že pozemek vedlejší účastnice je jedinou možnou přístupovou cestou. Okresní soud odkázal na to, že stěžovatelka má od statutárního města Plzeň pronajatou část pozemku právě k tomuto účelu - zajištění přístupu do svého výrobního areálu. Navíc jsou na dotyčném pozemku vedlejší účastnice provedeny výkopové práce, takže není zřejmé, zda je vůbec průjezdný.
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ve svém usnesení dospěl ve shodě s okresním soudem k tomu, že nebyl naplněn předpoklad pro vydání předběžného opatření, jak je navrhuje stěžovatelka. To, že není dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků, vyplývá z toho, že stěžovatelka neosvědčila, proč není možné pro přístup do jejího areálu využít část pozemku pronajatého od statutárního města Plzeň. Podle krajského soudu stěžovatelka neprokazuje, že by přístup zanikl, respektive že není možné se přístupu přes tento pozemek domoci. Nic takového nemá oporu v listinách předložených stěžovatelkou. Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu bylo pro krajský soud i to, že stěžovatelka nedokládá, jak by samotné vydání navrhovaného předběžného opatření umožnilo přístup k jejímu výrobnímu areálu. Zmínil v tomto ohledu, že daný pozemek od areálu stěžovatelky odděluje zřejmě cihlová zeď, takže nelze usoudit, že by pozemek bez dalších úprav bylo možné užívat jako přístupovou komunikaci.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení okresního i krajského soudu. Tvrdí, že jimi byl porušen zákaz svévole podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což se projevilo přepjatým formalismem a extrémním nesouladem provedených důkazů se skutkovými závěry, a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] zastává názor, že zásadně nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v tzv. omezeném testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 19. července 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad řádně vedeného soudního řízení [viz např. bod 13 nálezu ze dne 11. srpna 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 (N 163/101 SbNU 132)].
8. V rámci mezí tohoto přezkumu Ústavní soud neshledal žádný takový důvod, který by jeho zásah opodstatňoval. Stěžovatelka spatřuje projevy svévole především v tom, jak obecné soudy hodnotily důkazy ohledně zániku přístupu do areálu stěžovatelky přes pronajatou část městského pozemku. Podle stěžovatelky na jednu stranu tato skutečnost z některých listin plyne (územní a stavební dokumentace, koordinační situace), zároveň ale soudy kladly nepřiměřené nároky na předložení důkazů. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud nemá důvod do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy vstupovat, když skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz nález ze dne 18. ledna 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)]. Již na základě porovnání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí lze dojít k tomu, že k žádnému takovému extrémnímu nesouladu v dané věci nedošlo.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje další vady v postupu obecných soudů a doprovází je citacemi obecných závěrů judikatury Ústavního soudu či odkazy na ně. Citované nálezy jsou ale svými skutkovými okolnostmi značně odlišné, v některých případech tyto závěry ani nebyly vysloveny v kontextu rozhodování o předběžném opatření. Stěžovatelka tedy opět pouze rozporuje způsob hodnocení důkazů, zejména že je soudy podle ní nehodnotily ve vzájemné souvislosti s využitím pravidel logického myšlení. Tyto námitky však neopírá o žádná konkrétní tvrzení, například že by soudy některé podklady zcela opomenuly anebo že by z některého z nich vyvodily zjevně protichůdné skutkové zjištění. Tvrzená záměna čísel pozemků v usnesení okresního soudu byla osvětlena a napravena již krajským soudem (viz bod 8 usnesení krajského soudu) a Ústavní soud k tomu ze své pozice nemá co dodávat.
10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podle stěžovatelky dále nezohlednily místní poměry nebo další okolnosti, které se týkají jednání vedlejší účastnice, nebo nemožnosti dalšího provozu závodu stěžovatelky. Nicméně zejména z usnesení okresního soudu (a z jeho porovnání s návrhem stěžovatelky) je zřejmé, že okresní soud vzal v potaz veškeré návrhy a podklady, které stěžovatelka předložila k osvědčení skutkového stavu.
11. Ústavní soud tedy v namítaných skutečnostech neshledal žádné porušení zásad řádně vedeného soudního řízení, natož pak flagrantní porušení. Odůvodnění napadených rozhodnutí působí konzistentně a ani v nich nelze spatřovat projevy svévole. Podle Ústavního soudu obecné soudy z listin, na které stěžovatelka odkázala ve svém návrhu, vyvodily na první pohled rozumná a logická zjištění, která lze v rámci standardu potřebného pro rozhodování o předběžném opatření považovat za dostatečná.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu