Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 45/2025-421 ze dne 20. srpna 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhem na přednostní projednání, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé L. K. a R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka (matka nezletilé vedlejší účastnice) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, 5, 7, 9 a 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 12. 2024 byla nezletilá vedlejší účastnice svěřena pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka (otce nezletilé vedlejší účastnice) do péče stěžovatelky, otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé a bylo určeno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou jednou za 30 dní po dobu jedné hodiny v poradně Pexeso, z. s. za přítomnosti terapeuta poradny. Své rozhodnutí o rozsahu styku odůvodnil okresní soud odkazem na skutečnost, že otec není schopen při kontaktu s nezletilou upustit od stížností na stěžovatelku a zaměřit svou pozornost při setkání jen na nezletilou, což způsobuje, že nezletilá kontakt s ním odmítá.
3. V odvolání proti rozsudku okresního soudu otec tvrdil, že odmítavý postoj nezletilé ke styku s ním je důsledkem účelového jednání stěžovatelky a jejího vlivu na nezletilou. Navrhl upravit styk každý lichý víkend od pátku od 18 hodin do neděle do 18 hodin, každou středu od 14 do 19 hodin a v době prázdnin.
4. Napadeným rozhodnutím byl rozsudek okresního soudu ve vztahu k úpravě styku změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každou neděli sudého kalendářního týdne od 11 do 15 hodin, každé pondělí sudého kalendářního týdne od 16 do 18 hodin a každého 26. prosince od 15 do 19 hodin s místem předávání v bydlišti matky. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že si je vědom skutečnosti, že nezletilá styk s otcem odmítá z důvodu jeho dehonestujícího postoje ke stěžovatelce, který nezletilé není příjemný a chce se mu vyhnout. Jelikož však styk nezletilou nijak neohrožuje, pouze ji vystavuje určitému "diskomfortu" a nepříjemným pocitům s ohledem na loajalitu ke stěžovatelce, není důvod styk upravit jako zcela minimalistický a navíc asistovaný, neboť ten je primárně určen pro podstatně závažnější případy.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud zcela ignoroval názor nezletilé a neprovedl s ní pohovor. Upozorňuje, že nezletilá je starší 12 let a jasně vyslovila své přání, aby nebyla ke styku s otcem nucena. Tento postoj není podle stěžovatelky ovlivněn její manipulací s nezletilou, ale skutečností, že nezletilá byla opakovaně svědkem iracionálního a urážlivého chování ze strany otce vůči stěžovatelce.
6. Stěžovatelka dále namítá, že napadený rozsudek není řádně odůvodněn.
7. Stěžovatelka tvrdí, že otec je psychicky labilní, a neasistovaný kontakt představuje proto pro nezletilou přímé ohrožení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Úkolem obecných soudů je snaha nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance.
11. Přání dítěte je zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však není možné, aby obecné soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby svá rozhodnutí založily pouze na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 nebo sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5.2014). Názor dítěte je proto třeba zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být ani ve vyšším věku schopno plně odhadnout dopad svého postoje.
12. Krajský soud zjistil přání nezletilé, a tedy zajistil její participační práva, na základě jejího pohovoru s kolizním opatrovníkem, který proběhl 14. 5. 2025. V napadeném rozhodnutí konstatoval, že je obeznámen s postojem nezletilé k úpravě styku s otcem i se skutečností, že otec se ani přes doporučení terapeutů nedokáže oprostit od křivd, které cítí v souvislosti s rozpadem vztahu se stěžovatelkou, a neustále nezletilé předkládá svůj pohled na věc (bod 56 napadeného rozhodnutí). Byl si však při svém rozhodování vědom jisté výjimečnosti, která právo osobního styku rodiče s dítětem zaujímá mezi ostatními právy a povinnostmi vyplývajícími z rodičovské odpovědnosti (bod 52 napadeného rozhodnutí). Zdůraznil, že nedostatek styku mezi rodičem a dítětem znamená zpravidla zpřetrhání rodinných vazeb mezi nimi a že soud může přistoupit k omezení nebo zákazu styku jen v případě, pokud by kontakt ohrožoval zdravý vývoj dítěte. V posuzovaném případě však krajský soud dospěl k závěru, že nezletilá nevnímá jako problematickou a nebezpečnou samu osobu otce, ale společné aktivity si dokáže představit pouze za situace, že otec nebude v její přítomnosti řešit svůj vztah s matkou a zklamání z rozpadu manželství. Proto upravil styk v takovém (omezeném) rozsahu, který může otci pomoci přesvědčit nezletilou, že mu na ní záleží a že s ní chce trávit společný čas. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu při zjišťování přání nezletilé a jeho hodnocení neshledal z ústavněprávního hlediska žádná pochybení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vyjádření nezletilé byla pečlivě posuzována a hodnocena v kontextu dalších podstatných skutečností.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné. Krajský soud naopak podrobně popsal, proč dospěl k odlišnému závěru ohledně úpravy styku mezi otcem a nezletilou (srov. body 52-59 napadeného rozhodnutí). Ke stejnému závěru dospěl ostatně Ústavní soud i v usnesení sp. zn. II. ÚS 59/26 ze dne 28. 1. 2026, kterým rozhodl o ústavní stížnosti podané nezletilou prostřednictvím jejího opatrovníka.
14. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem své závěry odůvodnil. Napadené rozhodnutí nevykazuje projevy libovůle či svévole a závěry krajského soudu nejsou zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelné.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ani o návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu