I. ÚS 2043/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí

1. V řízeních před obecnými soudy se 1. vedlejší účastnice (žalobkyně) domáhala po 2. vedlejší účastnici (žalované) určení obsahu kupní smlouvy. Stěžovatelky se řízení účastnily jako vedlejší účastnice na straně 2. vedlejší účastnice (žalované). Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v pořadí třetím, v záhlaví uvedeným rozsudkem určil obsah smlouvy o prodeji nemovitostí, specifikovaný v I. výroku rozsudku, mezi 1. vedlejší účastnicí jako kupující a 2. vedlejší účastnicí jako prodávající. Podle smlouvy se 2. vedlejší účastnice zavazuje prodat 1. vedlejší účastnici tam specifikované nemovitosti ("nemovitosti") za 2,72 mil. Kč. Krajský soud zjistil, že 1. a 2. vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí kupní o prodeji nemovitostí a že nastaly podmínky, za nichž měla 2. vedlejší účastnice povinnost uzavřít s 1. vedlejší účastnicí příslušnou kupní smlouvu.

2. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem. Seznal, že rozhodnutí krajského soudu záviselo také na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: Zda měl soud při uspořádání práv a povinností stran přihlédnout ke zhodnocení nemovitostí stěžovatelkami (vedlejšími účastnicemi na straně žalované). Nejvyšší soud shledal, že je správné rozhodnutí krajského soudu, že při určení obsahu kupní smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím stěžovatelek do nemovitostí. Podle § 1787 odst. 2 občanského zákoníku jsou pro určení obsahu kupní smlouvy v prvé řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní strany konkrétně sjednaly obsah smlouvy co do předmětu převodu a výše kupní ceny. Druhá vedlejší účastnice nesplnila závazek přijmout na základě výzvy 1. vedlejší účastnice návrh na uzavření smlouvy, vycházející z toho, na čem se s ní dohodla ve smlouvě o smlouvě budoucí. Odmítla-li přijmout návrh podle výzvy ze dne 31. 8. 2018 a v říjnu 2018 stěžovatelkám umožnila nemovitosti opravovat a upravovat, není možné, aby z tohoto jednání vůči 1. vedlejší účastnici těžila. Nejvyšší soud také konstatoval, že poctivé uspořádání práv a povinností stran nemůže zohledňovat dopady plynoucí ze vztahu stěžovatelek a 2. vedlejší účastnice; tedy tvrzené zhodnocení nemovitostí, v jejichž důsledku sjednaná kupní cena neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co 2. vedlejší účastnice nesplnila závazek uzavřít na výzvu smlouvu. Okolnosti, jichž se dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy stěžovatelkám umožnila nemovitosti užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh 1. vedlejší účastnice na uzavření kupní smlouvy. Pokud stěžovatelky nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži 1. vedlejší účastnice jako kupující.

Procesní předpoklady řízení a argumentace stěžovatelek

3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelky řádně zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jakož i níže) s tvrzením o porušení jejich práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatelky zejména namítají, že se 1. vedlejší účastnice na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Argumentují, že v pozici držitele by měly právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle svých slov zhodnotily nemovitosti investicemi ve výši 1,3 mil. Kč, avšak krajský soud se tím odmítl zabývat. Podle stěžovatelek je zásadní, že se možným zhodnocením nemovitostí ve vztahu k uspořádání poměrů stran smlouvy poprvé zabýval až Nejvyšší soud. Ten se v napadeném rozsudku údajně nevypořádal s tím, proč je poctivé uspořádání vztahů mezi účastníky právě takové, které je v neprospěch stěžovatelek. Měl se tím zabývat již krajský soud, který to bez dostatečného odůvodnění odmítl. Nejvyšší soud měl tedy rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelky připomínají, že opakovaně navrhovaly důkazy k prokázání výše investic.

5. V posledku stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud analogií podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil právní moc napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelek napadená rozhodnutí neukládají povinnost vynutitelnou exekucí, tudíž žádají odložení právní moci, nikoli vykonatelnosti. Bez odložení právní moci nemůže být do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo stěžovatelky a) k nemovitostem, které na ni 2. vedlejší účastnice měla převést kupní smlouvou ze dne 10. 10. 2018.

Posouzení oprávněnosti stěžovatelek k podání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud se musí nejdříve zabývat tím, zda byla ústavní stížnost podána osobami oprávněnými, resp. zda nebyla podle znění § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podána "někým zjevně neoprávněným". Stěžovatelky totiž měly v řízeních před obecnými soudy postavení vedlejších účastnice na straně 2. vedlejší účastnice jako žalované.

7. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016 (U 7/81 SbNU 957) Ústavní soud v obdobné věci uzavřel, že "vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je ‚pomoc ve sporu' některému z účastníků řízení. [...] při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě stěžovatele nemohlo být porušeno. Předmětem daného občanskoprávního řízení totiž nebylo jakékoliv (hmotné) ‚právo' nebo ‚věc' stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny, ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny [...]. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 nebo II. ÚS 496/14)". Obdobně rozhodl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 667/23 ze dne 24 4. 2023.

8. V usnesení sp. zn. III. ÚS 2841/22 ze dne 22. 11. 2022 Ústavní soud mj. konstatoval: "I vedlejší účastník civilního řízení, tj. stěžovatel, má přitom s ohledem na shora předestřené úvahy právní zájem na tom, aby toto řízení probíhalo v souladu s principy spravedlivého procesu. V tomto postavení je proto též nositelem práva na spravedlivý proces (resp. i dalších práv zakotvených v hlavě páté Listiny)." Citovaná a s nimi souladná rozhodnutí Ústavního soudu v kontextu nynější věci Ústavní soud interpretuje tak, že stěžovatelkám (jako vedlejším účastnicím v řízeních před obecnými soudy) náležejí procesní práva podle hlavy páté Listiny, tedy nutně i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Současně se však v daných řízeních nerozhodovalo o jejich subjektivních právech a povinnostech. Proto je ústavní stížnost podaná osobami oprávněnými v tom smyslu, že mohou namítat porušení svých procesních práv, rezultujících také z práva na spravedlivý proces, která uplatnily v předchozích řízeních. Tedy pouze toho procesního práva, v jehož rámci stěžovatelky realizovaly pomoc 2. vedlejší účastnici jako žalované, o jejíchž právech a povinnostech (na rozdíl od stěžovatelek) obecné soudy rozhodovaly. Pokud by tedy obecné soudy neústavně pochybily v jiné než procesní otázce týkající se přímo stěžovatelek (jako původních vedlejších účastnic), nemohl by Ústavní soud zasáhnout, neboť v tomto ohledu by byla de facto ústavní stížnost podána za někoho jiného. Ústavní soud by z podstaty věci nemohl konstatovat porušení základních práv jiné osoby než té, která podala ústavní stížnost, a hájí tedy svá práva. V podrobnostech k legitimaci k podání ústavní stížnosti Ústavní soud odkazuje na výše citovaná usnesení.

Posouzení opodstatněnosti Ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatelky v rozsáhlé a nepřehledné ústavní stížnosti opakovaně uvedly tytéž argumenty jako v řízeních před obecnými soudy. Tyto námitky však nejenže byly v napadených rozhodnutích ústavně souladně vyvráceny, ale míjí se s podstatou věci. Předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem je posouzení možného porušení základních práv stěžovatelek. Výše dospěl Ústavní soud k závěru, že vzhledem k postavení stěžovatelek před obecnými soudy jako vedlejších účastnic řízení mohla být dotčena jejich práva podle hlavy páté Listiny, v kontextu posuzované věci jejich právo na řádné soudní řízení (spravedlivý proces) nebo rovnost účastníků řízení. Stěžovatelky však svou argumentaci zaměřily na věc samu, tj. na ochranu vlastnictví 1. a 2. vedlejší účastnice a neuvedly ústavněprávní argumentaci k tvrzenému porušení jejich procesních práv. Předmětem řízení před obecnými soudy také nebyl nárok stěžovatelek z bezdůvodného obohacení, kterým argumentují v ústavní stížnosti.

12. Skutečnost, že soudy neprovedly důkazy k prokázání tvrzení stěžovatelek o výši investic do nemovitosti, nemůže ústit v porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces. Vzhledem k argumentaci obecných soudů je zřejmé, že by provedení takových důkazů bylo nadbytečné. Na tomto základě se vymyká pravomoci Ústavnímu soudu, aby zrušil napadená rozhodnutí, uspořádávající právní poměry třetích osob, nenastalo-li flagrantní porušení práva stěžovatelek na řádný proces. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují ústavněprávním požadavkům. Zaměřily-li stěžovatelky své zbývající námitky obšírně na hmotněprávní posouzení věci, navíc toliko na úrovni běžného zákona, nikoli ústavního pořádku, nezbývá Ústavnímu soudu než shledat ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. V mezích své pravomoci není Ústavní soud oprávněn si sám stížnostní argumentaci domýšlet.

13. Nad rámec věci lze k námitce stěžovatelek o tom, že krajský soud se odmítl zabývat jejich investicemi do nemovitostí, dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu srozumitelně a logicky plyne, že se touto otázkou Nejvyšší soud zabýval poprvé a že ji krajský soud vyřešil správně. Není tudíž případná argumentace stěžovatelek, že je rozsudek krajského soudu neústavní jen proto, že se podle nich nedostatečně zabýval vypořádáním vztahů i vůči stěžovatelkám.

14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad právní moci, potažmo vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Proto se Ústavní soud nezabýval ani tím, zda jde ve skutečnosti o návrh na odklad právní moci, jak tvrdí stěžovatelky, nebo podle slov zákona vykonatelnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2024

Jan Wintr, v. r. předseda senátu