Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti V. Z., proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 75 T 1/2024, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se posuzovanou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho práva na obhajobu, "doporučil" soudům hodnotit výkon obhajoby "reálně, nikoli jen formálně," a "upozornil" na nutnost systémové změny v přidělování a odměňování obhájců ex offo v rozsáhlých trestních věcech. K tomu stěžovatel uvedl, že je obviněn ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 T 1/2024, věc je mimořádně rozsáhlá, ustanovenému obhájci byla přiznána jen minimální odměna, a navíc obhájce ani jeho předchůdce obhajobu řádně nevykonávali.
2. Stěžovateli však vyhovět nelze. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná.
3. Z ústavní stížnosti se podává, že trestní stíhání vedené proti stěžovateli se nachází ve fázi řízení před soudem prvního stupně, takže ve věci nebylo pravomocně (meritorně) rozhodnuto. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) ze dne 30. 11. 1995].
4. Lze dodat, že pokud snad stěžovatel mínil napadnout i konkrétní soudní rozhodnutí o určení odměny ustanoveného obhájce, byla by taková ústavní stížnost (i při vyčerpání opravných prostředků, které se z ústavní stížnosti nepodává) podána osobu zjevně neoprávněnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3647/15 ze dne 10. 5. 2016); takovou ústavní stížnost by musel podat sám obhájce, o jehož odměnu jde.
5. Konečně, Ústavnímu soudu nepřísluší vydávat "doporučení" či "upozornění". Pravomoci Ústavního soudu při rozhodování o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky vyplývají z § 82 zákona o Ústavním soudu - vyhoví-li ústavní stížnosti, Ústavní soud vysloví, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo, a zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. Za daných okolností stěžovatele ani nevyzýval k odstranění vad ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj