Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: Ing. Soňa Hradcová, zastoupená JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 As 163/2024-51 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2024 č. j. 30 A 14/2024-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Ministerstva zemědělství a Mgr. Ladislavy Mizerové, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí, kterým Ministerstvo zemědělství potvrdilo rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, že vodní linie, která začíná ve studni a pokračuje pod povrchem na pozemcích vedlejší účastnice a na povrch vystupuje na hranici pozemku stěžovatelky, není vodním tokem.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti taktéž zamítavému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Jádrem sporu bylo vymezení předmětu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že dle oznámení o zahájení správního řízení správní orgány posuzovaly pouze existenci vodního toku na pozemcích vedlejší účastnice, nikoli na pozemku stěžovatelky. I sama stěžovatelka v podnětu, na jehož základě bylo řízení z moci úřední zahájeno, požadovala rozhodnutí, zda je vodní tok na pozemcích vedlejší účastnice (z důvodu zaplavování jejího pozemku). Tím, že správní orgány v několika (následně zrušených) rozhodnutích rozhodovaly i o části vodní linie na pozemku stěžovatelky, nemohl být předmět řízení rozšířen; takový postup by mohl zakládat nezákonnost těchto rozhodnutí, což však nebylo předmětem řízení před správními soudy. Tato rozhodnutí navíc byla zrušena, a nemají tak nadále právní účinky.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerozhodly o jejích žalobních námitkách. Nesouhlasí se závěrem, že správní řízení bylo vedeno pouze o pozemcích vedlejší účastnice. Odkazuje na rozhodnutí postupně vydávaná v průběhu správního řízení, která se věnují i úseku na pozemku stěžovatelky. Žádné z těchto rozhodnutí nebylo zrušeno z důvodu překročení předmětu řízení. Nesprávnost postupu správního orgánu nemůže jít k tíži účastníka řízení. Nejvyšší správní soud vyšel z nepřiléhavé judikatury a nezohlednil, že povahu vod na dané vodní linii je třeba posuzovat komplexně. Stěžovatelka též odkázala na zadání znaleckého posudku ze strany správního orgánu, které se týkalo i vodní linie na jejím pozemku. Právě až na základě znaleckého posudku, který neodpovídal jejich dříve vydaným rozhodnutím, správní orgány shledaly, že vodní linie na pozemku stěžovatelky není předmětem řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že správní soudy pouze hledaly důvod, proč se její žalobou nezabývat. Též namítla, že se nedomáhala výslechu znalců, kteří vypracovali posudky pro účastníky správního řízení, ale znalce, jemuž zadal posudek správní orgán. Závěry tohoto znalce správní orgány totiž z velké části nahradily svými vlastními.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka ve své argumentaci setrvává v rovině podústavního práva a domáhá se opětovného přezkoumání námitek, které již uplatnila v kasační stížnosti, ze strany Ústavního soudu. To však není úkolem Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud přezkoumává, zda rozhodnutí obecných soudů (zde Nejvyššího správního soudu) porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky. Do rozhodovací činnosti správních soudů Ústavní soud zasahuje teprve v situaci, kdy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).
7. Jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, Nejvyšší správní soud považoval za základní otázku ("úhelný kámen celého řízení") to, zda byly předmětem řízení i vody na pozemku stěžovatelky. Právě těchto vod se totiž týkala většina stěžovatelčiných námitek. Vyšel přitom z oznámení o zahájení správního řízení, které se zmiňovalo pouze o pozemcích vedlejší účastnice. Zároveň vysvětlil, proč nebyl předmět řízení rozšířen v jeho průběhu, a to ani vydanými a následně zrušenými rozhodnutími. Také dovodil, že žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství a jemu předcházející rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje se povahou vod na pozemku stěžovatelky (v jejímž hodnocení se měla odchýlit od znaleckého posudku) zabývala pouze v rovině vedlejších úvah (obiter dictum). Závěry Nejvyššího správního soudu jsou v tomto směru řádně odůvodněny a Ústavní soud je neshledává svévolnými či z jakéhokoli jiného směru neústavními. K otázce, jakého znalce navrhovala stěžovatelka vyslechnout, Ústavní soud odkazuje na bod 22 napadeného rozsudku.
8. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu