Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky BUSINESS INVESTMENTS a. s., sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 5 Afs 24/2025-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Pardubický kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení § 68 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 68 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu, když rozhodoval bez úplné znalosti správního spisu. Nejvyšší správní soud rozhodoval v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Akcesoricky stěžovatelka navrhuje zrušit § 68 odst. 3 daňového řádu.
Vymezení věci
2. Stěžovatelka vedla s vedlejším účastníkem (správcem daně) spor o zahájení daňové kontroly. Správce daně zahájil daňovou kontrolu oznámením o zahájení daňové kontroly ze dne 4. 3. 2024. Na oznámení zareagovala stěžovatelka podáním, ve kterém namítala, že k zahájení daňové kontroly došlo až po uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Správce daně stěžovatelce zaslal sdělení, ve kterém jí objasnil, že k uplynutí lhůty pro stanovení daně by došlo až dnem 2. 4. 2024, daňová kontrola však byla řádně zahájena před tímto datem, proto kontrolovaná daň nebyla prekludovaná.
3. Stěžovatelka se žalobou proti nezákonnému zásahu domáhala, aby Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozhodl, že provádění daňové kontroly zahájené oznámením, jejímž předmětem je srážková daň z příjmu fyzických osob za rok 2020, bylo nezákonným zásahem. Krajský soud její žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 18. 12. 2024 č. j. 52 Af 14/2024-87. Uzavřel, že postup správce daně nebyl svévolný či jinak excesivní a zahájením daňové kontroly nebyla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Zdůraznila, že krajský soud především nesprávně posoudil otázku počátku a běhu prekluzivní lhůty. Dále tvrdila, že správce daně vědomě nepředložil krajskému soudu úplný správní spis, což představuje deficit jeho rozsudku. Nejvyšší správní soud uvedl, že i když daňová kontrola nezákonným zásahem být může, ne každá nezákonnost při provádění daňové kontroly tento nezákonný zásah představuje. V případě stěžovatelky tomu tak nebylo. Nejvyšší správní soud proto napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
5. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), když rozhodoval bez úplné znalosti správního spisu. Dále také došlo k porušení rovnosti zbraní a práva vyjádřit se k důkazům (čl. 37 odst. 3 Listiny). S úplným spisem se nemohla seznámit ani stěžovatelka.
6. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud neměly k dispozici úplný správní spis. Ani jeden z těchto soudů tak nemohl posoudit, zda prvotní kroky daňové kontroly nebyly započaty již mnohem dříve, případně zda spis neobsahuje další pochybení nasvědčující tomu, že by tomu tak mohlo být. Nejvyšší správní soud kromě toho svévolně neumožnil stěžovatelce nahlédnout do spisu dřív, než došlo k vydání napadeného rozsudku. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že Nejvyšší správní soud v nedávné době vydal rozhodnutí, ve kterém vyslovil, že při přezkoumávaní rozhodnutí musí mít krajský soud k dispozici úplný správný spis. Pokud si ho neopatří, trpí řízení před ním vadou, která může mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Podle stěžovatelky jsou tyto závěry přiléhavé i na její věc, i když Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
7. Dále se stěžovatelka domnívá, že § 68 odst. 3 daňového řádu je protiústavní. Podle tohoto ustanovení orgán veřejné moci, kterému je část spisu zapůjčena, zajistí dodržení podmínek mlčenlivosti. Nerozlišuje přitom v pojmu orgán veřejné moci mezi soudy a běžnými orgány, jimž je spis za účelem jejich vlastní agendy zapůjčen. Soudům ale citované ustanovení nedává možnost mlčenlivost prolomit. Z důvodu ochrany zájmů jiných daňových subjektů tak není možné stěžovatelce umožnit nahlédnout i do neveřejných částí spisu.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje.
11. Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal v bodech 29 až 32 napadeného rozsudku. Vysvětlil, že stěžovatelka zcela přehlíží specifika řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci podle § 82 a násl. s. ř. s. ("zásahová žaloba"). Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není u zásahové žaloby vyloučena ani situace, kdy ve věci daného zásahu žádný správní spis neexistuje. I v případě, že správní spis vztahující se k dané věci existuje (jako je tomu typicky právě u zásahových žalob směřujících proti vedení daňové kontroly), nelze specifika tohoto žalobního typu pomíjet. Nejvyšší správní soud proto považuje za podstatné, že závěry, ke kterým krajský soud dospěl, mají dostatečnou oporu v podkladech, na základě kterých krajský soud ve věci rozhodl.
12. Jedinou otázkou, k jejímuž zodpovězení krajský soud potřeboval podklady ze správního spisu, bylo, zda kontrola fakticky probíhala, nebo zda její zahájení bylo pouze formálním úkonem směřujícím k zabránění uplynutí prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud však uvedl, že krajský soud měl k dispozici dostatek podkladů k posouzení této otázky. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplynulo, že správce daně po doručení oznámení se stěžovatelkou aktivně komunikoval a průběžně vyřizoval její podání vztahující se k daňové kontrole. Obsah písemností si krajský soud stručně shrnul a identifikoval je jejich čísly jednacími. Nejvyšší správní soud proto nepochyboval, že krajský soud měl k dispozici všechny potřebné podklady.
13. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Rozhodnutí je plně přezkoumatelné a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu.
14. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 68 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád Ústavní soud odmítl, aniž se jím samostatně zabýval, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu