I. ÚS 2185/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel se před správními soudy domáhal zrušení rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka, který potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu vnitra, že žalobci nenáleží částka 280 899 Kč s příslušenstvím za výkon státní služby v rámci programu Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO). Požadovanou částku stěžovatel vyčíslil jako náhradu výdajů spojených s jeho pobytem v EASO v Miláně od ledna do dubna 2016. Mimo argumentace k peněžitému nároku stěžovatel rozsáhle argumentoval, že o věci vůbec neměly rozhodovat služební orgány a následně správní soudy, ale soud v občanskoprávním řízení, k němuž také původně podal žalobu.

2. Správní soudy stěžovateli nevyhověly. V napadených rozsudcích dospěly k závěru, že se spor týká služebního poměru, a spadá tedy do oblasti veřejné správy a jejich pravomocí. Stěžovatel podle správních soudů svůj nárok jednoznačně uplatnil jako nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem státní služby. Příslušný k rozhodnutí o nároku tedy byl služební orgán (státní tajemník) a příslušný k přezkoumání jeho rozhodnutí je pak správní soud. Co se týče podstaty věci, podle správních soudů byl stěžovatel do Milána vyslán v režimu zahraniční služební cesty podle § 45 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Tak to bylo pro stěžovatele finančně výhodnější, než aby byl vyslán v režimu podle § 109 odst. 2 zákona o státní službě (což byla podle tehdejší účinné právní úpravy ještě druhá možnost pro vyslání zahraničního experta do EASO), protože mu zákon přiznával náhradu výdajů souvisejících s výkonem služby v zahraničí. Stěžovatel podle zjištění správních soudů obdržel 8 318 EUR (cca 200 tisíc Kč) jako zálohu na své výdaje a po návratu mu Ministerstvo vnitra ještě doplatilo 101 866 Kč. Částka 230 EUR na den a 1 500 EUR paušálu podle rozhodnutí správní rady EASO č. 16/2022 mu přitom podle správních soudů nenáleží, jak stěžovatel tvrdil, neboť toto rozhodnutí správní rady EASO upravovalo náhradu výdajů národních expertů mezi EASO a Českou republikou a nejde o mezinárodní smlouvu nahrazující poskytování cestovních náhrad podle zákoníku práce, která by zakládala nárok stěžovatele.

3. Stěžovatel podal proti rozsudkům správních soudů ústavní stížnost, neboť má za to, že porušují jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Ústavní stížnost je obdobná té, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1989/24 v září 2024 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ve většině obsahu je přitom naprosto totožná. Totožná je (žel) také v petitu, podle něhož stěžovatel navrhuje zrušit rozsudky napadené právě ústavní stížností, která již byla citovaným usnesením odmítnuta. S ohledem na okolnosti to Ústavní soud posoudil jako nedůslednost při kopírování argumentace z předchozí ústavní stížnosti a z obsahu posuzované stížnosti dovodil, že stěžovatel navrhuje zrušit rozsudky označené v záhlaví tohoto usnesení.

5. Také v tomto řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Je tomu tak z obdobných důvodů jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1989/24. Námitky, které uplatňuje stěžovatel, představují pouze polemiku se závěry správních soudů, které však nevykazují žádné ústavněprávní nedostatky. Ústavní soud připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti může do rozhodovací praxe správních soudů zasáhnout pouze v případě pochybení, které bude mít ústavněprávní rozměr (srov. čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).

6. Hlavní výhrada stěžovatele proti napadeným rozhodnutím spočívá v nedostatku pravomoci správních soudů (a správních orgánů). Podle stěžovatele měly o jeho nároku rozhodovat soudy v občanskoprávním řízení. Správní soudy však stěžovateli vysvětlily, že stěžovatelův nárok na náhradu výdajů vzniklých v souvislosti se zahraniční služební cestou je nárok vyplývající z poměrů veřejného práva. Stěžovatel ostatně sám svůj nárok opírá o služební předpis. Jak správně uvedly správní soudy, z tohoto důvodu je případ stěžovatele odlišný, než který řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 - zde se totiž Ústavní soud zabýval nárokem příslušníka bezpečnostního sboru na náhradu nemajetkové újmy (tj. nárokem občanskoprávním) za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

7. Navíc, jak Ústavní soud již několikrát zopakoval, rozhraničení práva veřejného a soukromého (a následné vymezení kompetencí mezi obecnými soudy) je záležitostí podústavního práva, nikoli základních práv, která mohou být stejně dobře chráněna v civilní i správní větvi soudnictví (viz sbírkové usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03; či usnesení sp. zn. I. ÚS 1989/24, bod 7).

8. Také další námitky stěžovatele správní soudy náležitě vypořádaly a stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší žádný nový argument, který by byl způsobilý ovlivnit závěr o ústavní souladnosti napadených rozsudků. Nemá smysl, aby Ústavní soud odůvodnění obecných soudů znovu rekapituloval. Některým z těchto námitek se navíc věnoval Ústavní soud již ve zmiňovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1989/24, na které lze nyní odkázat.

9. Podivuje-li se stěžovatel nad tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou bezdůvodného obohacení státu o finance z EASO (resp. z Evropské unie), Ústavní soud stěžovateli podobně jako správní soudy opakuje, že eventuální pochybení státu (či dokonce korupční jednání) při hospodaření s financemi nebylo a není předmětem tohoto řízení. Veškerá argumentace týkající se této otázky tak není relevantní.

10. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu