I. ÚS 2195/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 408/2018-787 z 22. 2. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 150/2021-877 z 31. 8. 2021, následně zrušeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3146/21 z 13. 9. 2022 (dále jen "zrušený rozsudek"), a dále usnesením téhož okresního soudu č. j. 14 Nc 706/2018-10 z 10. 4. 2018 o předběžném opatření (dál jen "usnesení o předběžném opatření").

2. Stěžovatelé v řízení uplatňovali vůči první vedlejší účastnici nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě přiměřeného zadostiučinění v částce 8 988 500 Kč s příslušenstvím. Z této částky bylo požadováno v souvislosti se zrušeným rozsudkem stěžovatelkou a) 1 000 000 Kč, stěžovatelem b) rovněž 1 000 000 Kč, stěžovatelkou c) 414 750 Kč a stěžovatelkou d) 1 250 000 Kč. Totožné částky byly jednotlivými stěžovateli požadovány taktéž ve spojitosti s usnesením o předběžném opatření, které ovšem zrušeno nebylo.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce a) částku 326 000 Kč, stěžovateli b) částku 306 000 Kč, stěžovatelce c) částku 286 000 Kč a stěžovatelce d) částku 326 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Zcela proto zamítl nárok druhého vedlejšího účastníka na zaplacení celkové částky 1 659 000 Kč, a to z důvodu absence jeho aktivní legitimace ve sporu. Okresní soud tímto způsobem vyhověl toliko nárokům stěžovatelů vyplývajícím ze zrušeného rozsudku. Naopak ani zčásti nevyhověl nárokům na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s usnesením o předběžném opatření. Současně okresní soud rozhodl o nákladech řízení.

4. K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval krajský soud. V části, v níž odvolání směřovalo vůči vyhovujícím výrokům rozsudku okresního soudu, jej odmítl. Částečně rozsudek okresního soudu změnil a přiznal stěžovatelce a) dalších 372 000 Kč, stěžovateli b) dalších 302 000 Kč, stěžovatelce c) dalších 372 000 Kč a stěžovatelce d) dalších 372 000 Kč. Ve zbytku rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení obou stupňů. Nově přisouzené přiměřené zadostiučinění se týkalo výhradně nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé zrušeným rozsudkem.

5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatelů

6. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na náhradu škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny), právo na zachování jejich lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a právo vlastnit majetek spolu s právem na jeho ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny).

7. Řízení před obecnými soudy podle stěžovatelů trpí vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Nesouhlasí ani s výší přiznaného přiměřeného zadostiučinění, neboť soudy podle jejich názoru nezohlednily prostředky vynaložené na právní zastoupení a jejich mimořádně tíživou situaci, která v důsledku sporných rozhodnutí vznikla. Zpochybňují závěr Nejvyššího soudu o tom, že bylo dovolání zčásti odmítnuto pro vady.

8. Stěžovatelé rozporují i závěry obecných soudů, že jim nebylo přiznáno žádné přiměřené zadostiučinění ve spojení s usnesením o předběžném opatření. To sice nebylo formálně zrušeno, ale z dalších okolností podle nich vyplývá, že bylo nezákonné; v tomto směru poukazují na výjimečné okolnosti jejich věci. Obecným soudům vytýkají také formalistický přístup, který nezohledňuje faktický stav věci, jako je přítomnost okolností zvláštního zřetele hodných, které jejich věc provází. V závěru rozporují způsob, jakým obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Provedenou aplikaci § 150 o. s. ř. považují za chybnou a taktéž nezohledňující specifika jejich věci.

Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Ústavní soud v první řadě přezkoumal napadené rozhodnutí dovolacího soudu v části, v níž bylo dovolání odmítnuto pro vady. Nejvyšší soud konstatoval, že v rozsahu právní otázky týkající se postupu odvolacího soudu vedoucímu ke stanovení výše finančního zadostiučinění, jež bylo stěžovatelům za utrpěnou nemajetkovou újmu přiznáno, je dovolání vadné, neboť stěžovatelé nevymezili předepsaným způsobem přípustnost dovolání.

11. Ustanovení § 237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem. Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 z 29. 8. 2023, bod 16). Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. k splnění této povinnosti nepostačuje (nález sp. zn. II. ÚS 1625/21 z 24. 11. 2021, body 27 až 28) a platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak ale bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 z 26. 6. 2014).

12. Ústavní soud porovnal obsah dovolání stěžovatelů s odůvodněním napadeného usnesení a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval při částečném odmítnutí dovolání jako vadného ústavně konformně.

13. Odmítl-li Nejvyšší soud řádně dovolání zčásti pro vady, je ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu v rozsahu argumentace vztahující se ke stanovení finančního zadostiučinění nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatelů z důvodu, že řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že v této části účinně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim o. s. ř. k ochraně jejich základních práv poskytuje (viz k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61).

14. Dále se Ústavní soud zabýval částí dovolání, o které Nejvyšší soud rozhodl, že je nepřípustná. V této části stěžovatelé předložili právní otázku, zda může být finanční zadostiučinění přiznáno i za usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 14 Nc 1706/2018-10 z 10. 4. 2018 a zda jej lze považovat za nezákonné, přestože nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno. Ani v této části Ústavní soud neshledal pochybení Nejvyššího soudu, neboť tento soud jasně a srozumitelně s odkazy na relevantní judikaturu vysvětlil, proč se odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od jeho ustálené judikatury, jakož i judikatury Ústavního soudu.

15. Ústavní soud se ztotožňuje i se závěry okresního a krajského soudu, které v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodnily, proč odpovědnost státu za újmu způsobenou usnesením o předběžném opatření nevznikla. Okresní soud v bodech 19 a 20, jakož i krajský soud v bodech 26 až 30 vysvětlily, že uvedené usnesení o předběžném opatření nelze považovat za nezákonné, neboť nebylo zrušeno. Krajský soud se přitom v odůvodnění rozhodnutí, viz bod 20 napadeného rozsudku, zabýval i tím, proč sporné usnesení nemohlo být posouzeno ani jako materiálně nezákonné, u kterého ke vzniku odpovědnosti dojde i bez faktického zrušení. Odvolací soud ve shodě s Nejvyšším soudem uvedl, že zásadním pochybením stěžovatelů je skutečnost, že se rozhodli nevyužít ústavní stížnost, jejímž výsledkem mohlo být zrušení sporného usnesení. Uvedené závěry přitom Ústavní soud shledává za dostatečné odůvodněné a vyhovující ústavněprávním požadavkům.

16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž namítají, že obecné soudy nezohlednily přítomnost okolností zvláštního zřetele hodných, pro něž jim mohl být nárok na náhradu škody přiznán bez ohledu na to, zda poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem). Stěžovatelé v tomto směru kritizují zejména napadené usnesení Nejvyššího soudu (viz zejména bod 44 ústavní stížnosti stěžovatelů), že se tento soud s přítomností mimořádných okolností případu prakticky vůbec nevypořádal. Ústavní soud k tomu dodává, že tato námitka stěžovatelů je ve smyslu judikatury zdejšího soudu tzv. materiálně nepřípustná (viz bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 2387/24 z 29. 1. 2025 či bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 931/25 z 11. 9. 2025). Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádaného dovolání, stěžovatelé v dovolání tuto námitku vznesli pouze v obecné rovině, aniž by detailně (jak to činí nyní v ústavní stížnosti) vymezili, v čem důvody zvláštního zřetele hodné shledávají. Ústavní soud k tomu doplňuje, že ze subsidiarity ústavní stížnosti mimo jiné vyplývá, že stěžovatelé mohou v řízení před zdejším soudem kritizovat závěry obecných soudů, avšak pouze za předpokladu, že tuto kritiku uplatnili v řízení před těmito soudy; jinak se k ní soudy neměly možnost vyjádřit. Za dané situace k této námitce Ústavní soud nemohl přihlížet.

17. V poslední části ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti nákladovým výrokům a namítají, že obecné soudy nezohlednily jejich argumenty pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivý. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, bod 11).

18. Totéž platí i pro situace, kdy soud o nákladech rozhodoval podle § 150 o. s. ř. Aplikace zmíněného ustanovení je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2323/25 z 11. 12. 2025 a v něm citovanou judikaturu).

19. Ústavní soud nemůže přisvědčit kritice stěžovatelů vůči Nejvyššímu soudu, že se v napadeném usnesení nedostatečně vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v rozsahu nákladového výroku. Nejvyšší soud správně rozhodl, že dovolání proti nákladovým výrokům jsou objektivně nepřípustná, neboť tak stanovuje § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto neměl v nynější věci pro svůj případný zásah právní základ.

20. K vytýkanému pochybení krajského soudu Ústavní soud podotýká, že z textu ústavní stížnosti je navíc patrná mylná interpretace § 150 o. s. ř. ze strany stěžovatelů. Smysl tohoto ustanovení nespočívá v přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšné straně sporu, nýbrž ve výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné straně, jsou-li podle uvážení soudu dány důvody hodné zvláštního zřetele, které aplikaci tohoto ustanovení opodstatňují. Může tedy nastat situace, že z důvodů zvláštního zřetele hodných nebude úspěšné straně sporu přiznána náhrada nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je však nemyslitelné, aby soud nadto přiznal náhradu nákladů řízení straně neúspěšné. Takový závěr by byl v přímém rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení. Námitky stěžovatelů v tom směru, aby jim obecné soudy přiznaly právo na náhradu nákladů řízení, jsou proto liché.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu