Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Všetíčkovou, advokátkou se sídlem Česká 141/31, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 156/2023-90 ze dne 13. 6. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 A 110/2022-48 ze dne 20. 6. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vězeňské služby - Vazební věznice Praha - Ruzyně jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v roce 2016 za zvlášť závažný zločin násilné povahy. Před správními soudy se v posuzované věci domáhal určení nezákonnosti zásahů spočívající v tom, že:
a) proti němu bylo ve v žalobě určených dnech v první polovině listopadu 2022 ve vazební věznici opakovaně užito donucovacích prostředků (pouta, pouta s opaskem, služební pes), b) nebylo mu umožněno zaslat úřední korespondenci zdarma, ačkoliv je nemajetný, c) nesměl mít svůj vlastní radiopřijímač.
2. Městský soud v Praze stěžovateli vyhověl ohledně posledního bodu a konstatoval nezákonný zásah spočívající v tom, že vězeňská služba neumožnila stěžovateli mít v uvedeném období jeho vlastní radiopřijímač (výrok I.). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)
3. Nejvyšší správní soud (NSS) následně ke kasační stížnosti jak stěžovatele, tak i Vězeňské služby rozhodl, že se kasační stížnost stěžovatele proti výroku II. zamítá (výrok I. rozsudku NSS) a kasační stížnosti Vězeňské služby naopak vyhověl a ve výrocích I. a III. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku NSS). Odůvodnil to tím, že zatímco v případě prvního tvrzeného zásahu bylo použití donucovacích prostředků opodstatněné a v souladu se zákonem, v případě nemožnosti zasílat korespondenci a nemít vlastní radiopřijímač tvrzený zásah není způsobilý dosáhnout takové intenzity, aby šlo o nezákonný zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel napadá v záhlaví označené rozsudky správních soudů v celém rozsahu s argumentací, že porušují jeho základní právo na osobní nedotknutelnost a právo nebýt podroben mučení ani krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (Listina) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrdí také, že obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
5. Předně namítá, že soudy nesprávně vymezily pojem "nezákonného zásahu" ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť podle jeho názoru aspekt "intenzity zásahu" zákonodárce v soudním řádu správním nikterak nezmiňuje. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby zkoumal zásah jako celek a případně do znění definice nezákonného zásahu doplnil parametry intenzity a trvání zásahu a aby specifikoval, co konkrétně nezákonným zásahem je
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy protiústavně odkazovaly na nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky a nařízení ředitele vazební věznice. Tato nařízení nemohou být podle stěžovatele v dané věci použita, protože neprošla žádným legislativním procesem a nejsou kontrolována ani soudní mocí. Navíc tato nařízení nejsou v souladu se zásadou zákonnosti výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že tato nařízení mohou být aplikována, žádá stěžovatel Ústavní soud o přezkum ústavnosti těchto nařízení.
7. Stěžovatel konečně namítá, že nejsou důvody pro to, aby se musel opakovaně podrobovat donucovacím prostředkům. Soudy podle jeho názoru důkladně nezvážily, zda stále trvají důvody pro uložení těchto donucovacích prostředků, ačkoliv kázeňská provinění stěžovatele ustala už před několika lety.
Posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil procesní předpoklady ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná proti výroku II. rozsudku NSS (a tedy ani proti výrokům II. a III. rozsudku městského soudu), neboť tímto výrokem NSS částečně zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrok II. rozsudku NSS tak nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci, protože po tomto výroku měl o zákonnosti zásahu týkající se radiopřijímače znovu rozhodnout městský soud. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud takto i znovu rozhodl rozsudkem č. j. 15 A 110/2022-82; stěžovatel však tento rozsudek nenapadá, což plyne nejen z petitu, ale také z jeho argumentace a z příloh k ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je tak v části týkající se toho, že stěžovatel nesměl mít svůj vlastní radiopřijímač, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbývající části (tj. proti zamítavým výrokům NSS i městského soudu o zásahu týkajícím se použití donucovacích prostředků a zasílání korespondence zdarma) je ústavní stížnost stěžovatele přípustná. Je ale zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že výklad podústavního práva je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případě, že výklad porušuje základní práva stěžovatele (to plyne z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
11. Rolí Ústavního soudu proto není vyložit § 82 soudního řádu správního a vymezit, jak mají orgány aplikující právo vykládat pojem "nezákonný zásah". Je to naopak rolí Nejvyššího správního soudu jakožto vrcholného soudního orgánu v oblasti veřejné správy. Ústavní soud přitom neshledává nic protiústavního na výkladu NSS, podle kterého za nezákonný zásah nelze označit jakýkoli nezákonný postup správního orgánu, ale pouze ten, který dosáhne určité intenzity. Zcela marginální pochybení totiž obvykle nemohou skutečně zasáhnout veřejná subjektivní práva jednotlivce (viz rozsudek NSS č. j. 10 As 306/2019-20, bod 19 a tam citovaná judikatura). NSS navíc na nedostatečné intenzitě zásahu svůj závěr založil pouze u tvrzené nemožnosti zaslat korespondenci zdarma, kde pro úplnost vysvětlil, že nehledě na intenzitu o nezákonný zásah nešlo (bod 40 napadeného rozsudku NSS).
12. Co se týče zásahu spočívajícího v užití donucovacích prostředků, stěžovateli lze přisvědčit, že neodůvodněné používání donucovacích prostředků a bezpečnostních opatření (např. přítomnost psovoda se služebním psem) může zasahovat jeho právo nebýt mučen a nebýt podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1398/17, body 20 až 30; či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Frérot proti Francii, č. 70204/01; El Shennawy proti Francii, č. 51246/08; či Savičs proti Lotyšsku, č. 17892/03).
13. Obecné soudy však ústavně přijatelným způsobem vysvětlily, proč uvedená opatření neodporují zákonu a proč jsou odůvodněná, a to zejména s ohledem na opakované agresivní projevy stěžovatele i na samotnou povahu činu, za který byl odsouzen. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nijak nevysvětluje, jak přesně vězeňskou službou zvolená opatření jeho základní právo podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy porušují. Jeho argumentace je pouze povšechná. Také Evropský soud pro lidská práva přitom opakuje, že aby případ vůbec spadal do rozsahu uvedeného základního práva, stěžovatel musí předložit hájitelná tvrzení o minimální úrovni závažnosti zásahu. Zároveň připouští, že přiměřená opatření k zajištění bezpečnosti všech osob, ale i samotného vězně, jsou ve věznicích běžná a nezbytná (srov. Frérot, op. cit., bod 38; El Shennawy, op. cit., bod 38).
14. Ke stěžovatelově námitce týkající se protiústavních odkazů na nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky a nařízení ředitele vazební věznice a samotné protiústavnosti těchto nařízení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel kromě obecného poukazu na čl. 2 odst. 2 Listiny nevysvětluje, v čem má protiústavnost obou uvedených interních normativních aktů spočívat. Odkazy na vnitřní předpisy, jejichž existenci zákon předvídá (viz § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky), nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud při aplikaci uvedených vnitřních předpisů žádné porušení základních práv neshledal.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu