Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: Ing. Martin Divišek s.r.o., sídlem Zapečská 68, Chlumec nad Cidlinou, zastoupená JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 5 Afs 205/2023-36, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Specializovaného finančního úřadu jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu o úroku z prodlení s úhradou daně z příjmů právnických osob. Stěžovatelka namítala, že vyměřenou daň z příjmů nemohla uhradit, protože musela zaplatit daň z přidané hodnoty (DPH) doměřenou platebními výměry, které byly následně zrušeny pro nezákonnost. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že úrok z prodlení vzniká ze zákona a správce daně v tomto směru nemá žádnou diskreci, což vyplývá z ustálené judikatury.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nezákonné vyměření DPH mělo přímý negativní dopad na její schopnost uhradit včas daň z příjmů právnických osob. Povinnost hradit úroky z prodlení je v tomto případě nespravedlivá a protiústavní, neboť prodlení způsobil správce daně, nikoli stěžovatelka. Výklad Nejvyššího správního soudu nereflektuje specifické okolnosti případu. Stěžovatelka výslovně správce daně požádala, aby na úhradu daně z příjmů použil její přeplatek u celní správy tvořený zejména kaucí distributora pohonných hmot, správce daně jej však použil na úhradu nezákonně doměřené DPH. Za takové situace je požadavek na úrok z prodlení projevem přepjatého formalismu. Výklad Nejvyššího správního soudu de facto umožňuje, aby věřitel (správce daně) mohl vytěžit úrok z prodlení dlužníka, které způsobil svým nezákonným jednáním. To je však v rozporu s obecnou právní zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Stěžovatelka dále nepovažuje za možné řešit důsledky vzniku úroku z prodlení prostřednictvím náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí o předepsání úroku z prodlení nebylo zrušeno, a svědčí mu tedy presumpce správnosti a zákonnosti.
4. Stěžovatelka též navrhla vyslovit neústavnost § 252 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. prosince 2020, podle něhož jí byly úroky z prodlení předepsány. Toto ustanovení totiž neumožňuje zohlednit specifické okolnosti případu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka se fakticky domáhá opětovného přezkoumání námitek, které již uplatnila v kasační stížnosti, ze strany Ústavního soudu (o tom svědčí již první strana ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka stále označuje jako "žalobce" a uvádí, že ji podává proti žalovanému Specializovanému finančnímu úřadu). To však není úkolem Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud přezkoumává, zda rozhodnutí obecných soudů (zde Nejvyššího správního soudu) porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky. Do rozhodovací činnosti správních soudů Ústavní soud zasahuje teprve v situaci, kdy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).
7. Ústavní soud již v minulosti označil výklad podmínek vzniku úroku z prodlení podle daňového řádu, který Nejvyšší správní soud zaujal i v nyní napadeném rozsudku, za ústavně akceptovatelný (usnesení ze dne 28. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2925/23) a na základě stěžovatelčiny argumentace neshledal důvod pro jiný závěr. Výklad daňového řádu coby předpisu podústavního práva přísluší primárně správním soudům, zejména Nejvyššímu správnímu soudu, jenž je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví (čl. 92 Ústavy České republiky, § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; viz usnesení ze dne 28. listopadu 2023 sp. zn. III. ÚS 1902/23, bod 6, a ze dne 17. ledna 2024 sp. zn. II. ÚS 3429/23, bod 10, obecně též nález ze dne 16. prosince 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, N 233/103 SbNU 372, bod 19). Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že úrok z prodlení podle daňového řádu vzniká přímo ze zákona a správce daně nemá při jeho předepsání žádnou diskreci (platební výměr na úrok je pouze deklaratorní, viz též usnesení ze dne 10. prosince 2024 sp. zn. IV. ÚS 3313/21, bod 23). Tento výklad nelze s ohledem na znění § 252 odst. 1 daňového řádu v relevantním znění považovat za svévolný.
8. Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou porušení základních práv stěžovatelky, přičemž poukázal na to, že úrok z prodlení, který jí správce daně předepsal, by měl být kompenzován úrokem z neoprávněného jednání správce daně (za nezákonně doměřenou DPH, viz body 15 a 16 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud též podotkl, že pokud stěžovatelka pociťuje nějakou další újmu, může požadovat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (bod 18 napadeného rozsudku), a to nezákonným platebním výměrem na DPH, který byl zrušen (a je tedy splněna podmínka pro vznik nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.), nikoli platebním výměrem na úrok z prodlení, s nímž ve své argumentaci pracovala stěžovatelka.
9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nezohlednil konkrétní okolnosti jejího případu, což však neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku. Tím, že správce daně použil přeplatky evidované na osobním daňovém účtu stěžovatelky na úhradu nedoplatku na DPH doměřené později zrušenými platebními výměry namísto nedoplatku na dani z příjmů právnických osob, se Nejvyšší správní soud zabýval v bodě 13 napadeného rozsudku. Uvedl, že proti použití přeplatku se stěžovatelka mohla bránit námitkou, což však neučinila. Tomuto argumentu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak neoponuje. Ústavní soud k tomu jen doplňuje, že v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí, z nichž nyní vyšel, Nejvyšší správní soud upozornil, že okolnosti vzniku úroku z prodlení lze zohlednit v řízení o prominutí úroku z prodlení podle § 259b daňového řádu (rozsudek ze dne 31. srpna 2023 č. j. 9 Afs 122/2023-24, bod 20).
10. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
11. Návrh na vyslovení neústavnosti § 252 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2020 stěžovatelka nepodpořila prakticky žádnou argumentací, fakticky brojila spíše proti jeho výkladu ze strany Nejvyššího správního soudu. Tento návrh je navíc akcesorický k ústavní stížnosti, sdílí tedy její osud, a proto i jej Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu