I. ÚS 231/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel podle správních orgánu spáchal dopravní přestupek - projel křižovatku rovně na červený signál "Stůj!". Ve správním řízení tvrdil, že se jednalo o jiné vozidlo. Správní orgány považovaly za prokázané, že se přestupku dopustil stěžovatel na základě videozáznamu a svědecké výpovědi. Podle správních soudů správní orgány nepochybily. Ústavní soud zkoumal, jestli tyto právní závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Vymezení věci

2. Stěžovatel dne 16. 1. 2023 v 18:02 hodin jako řidič motorového vozidla projel rovně na červený signál "Stůj!", který mu přikazoval zastavit vozidlo. Bylo to na křižovatce ulic Ostravská a Olomoucká v Brně ve směru do centra města. Stěžovatel řídil bílou dodávku tovární značky Iveco Daily, r. z. XXX.

3. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 3. 8. 2023 č. j. ODSČ-40320/23-31 shledal stěžovatele vinným z toho, že nezastavil vozidlo na signál, který mu přikazoval vozidlo zastavit. Tím spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2023 ("zákon o silničním provozu"). Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 13. 11. 2023 č. j. JMK 166447/2023 zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí magistrátu.

4. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 25. 6. 2024 č. j. 41 A 4/2024-28, zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel před krajským soudem namítal, že správní orgány neprokázaly, že se dopustil přestupku, ze kterého byl uznán vinným. Tvrzení, že vozidlo, které projelo na červenou je identické s jeho vozidlem, je podle něho nepravdivé a nemá oporu ve spisovém materiálu. Poukázal na nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně - policistky Kristýny Šedové. Svědkyně uvedla, že s kolegou stáli na Olomoucké ulici v Brně za účelem kontroly a že křižovatku pozorovali ze vzdálenosti asi 15 metrů. Ve skutečnosti vzdálenost policejní hlídky od křižovatky byla 70 metrů. Kromě toho, ve skutkové větě správní orgán uvedl, že stěžovatel skutek učinil v 18:00 hodin, ovšem z videozáznamu je jasné, že žádná bílá dodávka křižovatkou v 18:00 hodin neprojela. Bílá dodávka Iveco Daily, r. z. XXX, projela křižovatkou až v čase 18:02 hodin.

5. Podle krajského soudu důkazy ve spise mimo rozumnou pochybnost dokazují, že stěžovatel se opravdu dopustil přestupku, ze kterého byl obviněn. Z videozáznamu jasně plyne, že červený signál se na semaforu rozsvítil v čase 2:28 až 2:29 záznamu (18:01:58-59 toho dne). V ten moment křižovatku projela menší bílá dodávka, podle krajského soudu spíše pick-up. Za ní už jednoznačně na červenou projela bílá dodávka Iveco Daily. V čase 2:45 záznamu za touto dodávkou vyjela policejní hlídka. V čase 2:51 je na záznamu vidět následující křižovatku, na které právě zasvítil zelený signál. Mezi auty stojící před křižovatkou byla i bílá dodávka Iveco Daily. Na záznamu je zachycené, že se policejní hlídka blíží k této dodávce. V hodinovém čase 18:02:28 pak záznam končí. Svědkyně Šedová na výslechu před správními orgány potvrdila, že právě tuto dodávku zastavili o křižovatku dál na ulici Tržní. Vozidlo řídil stěžovatel, který byl identifikován. Krajský soud shledal, že na věrohodnosti svědkyně nic nemění to, že podcenila vzdálenost policejní hlídky od místa přestupku. Z videozáznamu plyne, že na červenou projela jedna bílá dodávka Iveco Daily, za kterou se policejní hlídka vydala. Výpověď svědkyně o tom, že to byla právě tato dodávka, kterou následně zastavili o křižovatku dále, do této verze hodnověrně zapadá. Krajský soud neshledal věrohodným argument stěžovatele, že na ulici Tržní vyjel z čerpací stanice poblíž, kde předtím pár minut stál.

6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou. Krajský soud podle něho došel k správnému závěru, že neexistuje rozumná pochybnost o tom, že stěžovatel skutečně spáchal přestupek, ze kterého byl obviněn. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo pochyb o tom, jaký konkrétní skutek byl předmětem řízení o přestupku (byť k jeho spáchání podle videozáznamu vskutku došlo až v 18:02 hodin). Popis skutku ve výroku Magistrátu města Brno byl proto dostačující. Ani Nejvyšší správní soud neshledal výpověď svědkyně pro nepřesnost v odhadu vzdálenosti nevěrohodnou ohledně zastavení správného vozidla.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že správní soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň porušily princip procesní rovnosti před soudem garantovaný čl. 96 Ústavy.

8. Stěžovatel je přesvědčen, že kasační stížnost vlastní zájmy stěžovatele podstatně přesahovala, a to právě s ohledem na nutnost vyřešení otázky přesného popisu skutku, včetně jeho časového označení a ohraničení. Přijetím závěrů Nejvyššího správního soudu, respektive krajského soudu, je vytvořen nesprávný a absurdní prostor pro správní orgány v tom směru, že tyto mohou zcela libovolně v daném časovém intervalu (vezme-li stěžovatel v potaz ± 2 minuty, neboť pokud je čas odečítán, může být aplikací těchto závěrů i přičten) fakticky postihnout za spáchání přestupku jakéhokoli řidiče podobného vozidla.

9. Za nesprávné pak považuje stěžovatel rovněž závěry týkající se postupu přijatelnosti a hodnocení výslechu svědkyně Šedové. Sám Nejvyšší správní soud odkazoval na hodnocení a závěry krajského soudu, který konstatoval, že svědkyně podcenila vzdálenost pozorovaného přestupku, kdy zaměnila hodnoty 15 m a 70 m. Již to samo o sobě vyvolává pochybnosti a nedůvěru v její výpověď i věrohodnost, když se jedná o téměř pětinásobek odhadované vzdálenosti. Pokud již jednou svědkyně pochybila, bylo zřejmé, že svou zapamatovanou verzi události bude i nadále prezentovat dle svého původního přesvědčení. Takový popis skutkového stavu ovšem neodpovídal dalším provedeným důkazům. Tato chyba nebyla napravena. Z výpovědi svědkyně bylo beze zbytku vycházeno pro závěry o vině stěžovatele. Z tohoto důvodu bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).

11. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

13. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a fakticky představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.

14. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval v poslední instanci, zcela srozumitelně vysvětlil v bodech 10 a 11 napadeného usnesení, z jakých důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně nedostatečné specifikace přestupku stran chybného časového údaje (18:00 hodin, místo 18:02 hodin). V tomto ohledu odkázal i na rozsudek krajského soudu, který v bodě 33 napadeného rozsudku popsal, proč tato vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Správní spis totiž obsahoval dostatečné důkazy o tom, kdy přesně se stěžovatel přestupku dopustil (důkaz videozáznamem). Skutek byl jasně specifikován, a jak se vyjádřil krajský soud, došlo pouze k písařskému omylu ze strany správního orgánu. Těmito rozhodnutími tudíž nevzniká prostor pro správní orgány a soudy libovolně obvinit kohokoliv, kdo projel tu samou křižovatku, jak tvrdí stěžovatel.

15. Současně v bodech 13 až 14 napadeného usnesení Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatele ohledně důvěryhodnosti svědkyně Šedové. Odkázal přitom i na body 29 a 30 napadeného rozsudku, kde se s totožnou námitkou vypořádal i krajský soud. Ústavní soud v podrobnostech na usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudek krajského soudu odkazuje, neboť námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou pouze opakováním jeho argumentace z řízení vedeného před správními soudy.

16. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu