Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vladimíra Náprstka, advokáta, sídlem Seydlovo nám. 25, Beroun, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 6 To 57/2025-455 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2025 č. j. 6 T 100/2024-421, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy šlo o přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a zameškaného času (dále jen souhrnně "odměna") stěžovateli coby zmocněnci poškozené v trestním řízení. Stěžovatel v návrhu podaném k soudu po skončení trestního řízení vyúčtoval svou odměnu celkově ve výši 105 250,64 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 9. 2025 č. j. 6 T 100/2024-421 rozhodl tak, že stěžovateli dle § 151 odst. 3, odst. 6 trestního řádu přiznal částku v celkové výši 58 156,23 Kč a v částce 47 094,41 Kč jeho návrh zamítl. Ke stížnosti stěžovatele podané proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 3. 11. 2025 č. j. 6 To 57/2025-455 rozhodnutí krajského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovateli dle § 151 odst. 3, odst. 6 trestního řádu přiznává odměna ve výši 58 700,73 Kč a v částce 46 549,91 Kč se návrh zamítá.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský a vrchní soud nesprávně vyhodnotily předložené skutečnosti, nevypořádaly se s argumentací stěžovatele a svévolně vyložily aplikované právní předpisy.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen, avšak tuto povinnost nemá vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, podle kterého je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud předesílá, že posouzení toho, jak vysoká odměna zmocněnci náleží, je především úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Ten jako orgán ochrany ústavnosti posuzuje pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že jimi do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod zasaženo nebylo. Stěžovatel napadá závěry obecných soudů, které po korekci usnesení krajského soudu vrchním soudem nevyhověly jím uplatněnému návrhu na přiznání odměny ve výši 46 549,91 Kč. Předmětem sporu je tedy peněžní částka, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (podrobně např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadených rozhodnutí zásadní. Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9). To neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné či bezvýznamné. Nepřiznání bagatelního nároku však již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu.
7. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít výjimečně ústavněprávní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel se bagatelností předmětu sporu v ústavní stížnosti nijak nezabývá. V ústavní stížnosti není uvedena taková argumentace, která by svědčila o tom, že posuzovaná věc má i přes bagatelnost částky, o kterou jde, potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud. Krajský i vrchní soud vysvětlily, na čem založily svá rozhodnutí, tato lze bezpochyby považovat za srozumitelně odůvodněná a přezkoumatelná, jejich postup nelze hodnotit jako svévolný. Skromnou ústavněprávní argumentací vyjadřuje stěžovatel nesouhlas s posouzením jím tvrzených skutečností obecnými soudy, ty se ovšem jeho návrhem na přiznání odměny velmi komplexně zabývaly a Ústavní soud v jejich postupu neshledal žádné závažné vady.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu