Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Barbory Černé, advokátky, sídlem Čimická 717/34, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024 č. j. 54 Co 113/2024-132, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Roberta Růžka a HYLOBATES s.r.o. v likvidaci, sídlem Mařatkova 918/2, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy zastupovala jako právní zástupkyně vedlejší účastnici HYLOBATES s.r.o. v likvidaci (dále jen "společnost"). Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 5 845 Kč za zmařené jednání před odvolacím soudem.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení plyne, že se dne 18. června 2024 stěžovatelka dostavila k jednání před městským soudem jako právní zástupkyně společnosti. Na začátku jednání (v reakci na výzvu k uzavření smíru) stěžovatelka sdělila, že její klient - společnost - momentálně nemá statutární orgán. K dotazu, proč tuto skutečnost nesdělila soudu dříve, stěžovatelka uvedla, že ji nepovažovala za podstatnou, jelikož má nadále platnou procesní plnou moc.
3. Podle městského soudu však společnost nedisponovala oprávněnou osobou, která by za ni mohla jednat ve smyslu § 21 občanského soudního řádu. V důsledku toho tak u společnosti došlo k nedostatku procesní způsobilosti a pro tento nedostatek podmínky řízení odročil městský soud jednání na neurčito. V napadeném usnesení pak uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení protistraně za zmařené jednání. Podle městského soudu zavinila vznik nákladů protistrany, neboť neinformovala soud s předstihem o tom, že společnost nemá statutární orgán. Stěžovatelka přitom podle něj přinejmenším měla vědět, že taková situace brání projednání odvolání, respektive dalšímu postupu v řízení.
4. Stěžovatelka napadá usnesení městského soudu ústavní stížností a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také, že městský soud porušil čl. 4 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy, tedy že povinnosti mohou být ukládány jen zákonem a státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je co do tvrzeného porušení základních práv a svobod zjevně neopodstatněná.
6. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2086/23, citující starší nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
7. O to více rezervovaně je potřeba přistoupit k věci, již lze s ohledem na spornou výši náhrady nákladů řízení považovat za tzv. bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6). Zjevně bagatelní je i nyní projednávaná věc s ohledem na uloženou povinnost k náhradě nákladů ve výši 5 845 Kč.
8. Z ústavní stížnosti ostatně vyplývá, že si je stěžovatelka vědoma toho, že obdobné věci Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Stěžovatelka zdůrazňuje, že primárně brojí proti neústavnosti postupu směřujícího k vydání napadeného usnesení a tomu, že jí bylo kladeno za vinu porušení povinností, které jí nepřísluší. Napadené usnesení podle ní představuje zjevnou libovůli městského soudu.
9. Za situace, kdy stěžovatelka netvrdí, že by měla být s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím zásadně dotčena na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko), přichází ingerence Ústavního soudu do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko). To zpravidla nastává, pokud věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou a individuální zájmy konkrétních stěžovatelů. Ani žádný takový důvod však Ústavní soud v této věci neshledal.
10. Přestože Ústavní soud má určité pochybnosti o postupu městského soudu, nejde o natolik závažná pochybení, která by přesahovala zájem stěžovatelky a opodstatňovala zásah Ústavního soudu. Nicméně lze alespoň připomenout, že je to právě soud, kdo vede řízení a kdo má zásadně zkoumat podmínky řízení z úřední povinnosti po celou dobu řízení. Ačkoliv je možné připustit (zejména ve sporném řízení), aby se na ověřování podmínek řízení podíleli také účastníci (viz JIRSA, J. § 103. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer.), nemůže na ně soud tuto odpovědnost automaticky přenášet.
11. Nemístně působí též argument městského soudu, že sám nemohl zjistit skutečnost o odvolání jednatele společnosti, jelikož příslušné rozhodnutí rejstříkového soudu nenabylo právní moci a nebylo zapsáno do obchodního rejstříku. Je nutno podotknout, že městský soud (byť jiný senát) vydal příslušné usnesení o vyhovění návrhu na zápis změny do obchodního rejstříku ohledně výmazu jednatele společnosti. Pokud tuto skutečnost městský soud považoval za rozhodnou pro posouzení podmínek řízení, není zřejmé, proč si ji neověřil v rámci přípravy jednání (ostatně toho byl schopen - jak dokládá bod 3 odůvodnění napadeného usnesení, podle nějž městský soud z úřední činnosti zjistil, že dané usnesení rejstříkového soudu bylo vydáno). Navíc lze mít určité pochybnosti, zda v dané situaci opravdu nebyly splněny podmínky řízení a nebylo možné v jednání před městským soudem pokračovat, když měla stěžovatelka od společnosti udělenou platnou procesní plnou moc.
12. Přes to všechno - zejména s ohledem na zjevnou bagatelnost věci - není důvod, aby ji Ústavní soud posouval do ústavní roviny, nebo aby se fakticky pasoval do role nejvyššího nákladového soudu. Staví-li se Ústavní soud totiž k přezkumu takových věcí rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu