I. ÚS 2385/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 17 670 725,95 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka a právní předchůdkyně vedlejší účastnice spolu v roce 2000 uzavřely smlouvu o nájmu nemovitostí, které vedlejší účastnice užívala k provozování reklamních ploch. Smlouva byla soudy v několika řízeních (a následně i ve zde posuzované věci) shledána absolutně neplatnou pro neurčitost a soudy uložily vedlejší účastnici reklamní plochy odstranit. Navzdory tomu však pokračovala v užívání nemovitostí a právě z toho mělo podle stěžovatelky vzniknout bezdůvodné obohacení, kterého se domáhala.

2. Obecné soudy však žalobu stěžovatelky zamítly. Přisvědčily jí sice, že smlouva je absolutně neplatná. Dospěly však k závěru, že její nároky na vydání bezdůvodného obohacení jsou promlčeny. Soudy věc posoudily podle zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník). S oporou v judikatuře Nejvyššího soudu uvedly, že přestože k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice docházelo v letech 2015 až 2017 již za účinnosti nové právní úpravy, tedy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodný je moment, kdy byla uzavřena neplatná smlouva. Žaloba přitom byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 2 starého občanského zákoníku.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá pochybení obecných soudů, související zejména s jejím právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelky vnitřně rozporné. Judikatura Nejvyššího soudu, aplikovaná na zde posuzovanou věc, je nekonzistentní s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, čímž v konečném důsledku dochází také k porušení ústavního principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Obecné soudy prý nikdy nevysvětlily, co odůvodňuje tento judikatorní nesoulad a ani nevypořádaly argumenty stěžovatelky v této souvislosti. Uvedené nedostatky podle stěžovatelky také porušují základní právo na "nalezení spravedlivého řešení". Obecné soudy měly použít korektiv dobrých mravů a nebrat námitku promlčení v potaz, jelikož vedlejší účastnici se fakticky vyplatilo nerespektovat právo. Nakonec stěžovatelka argumentuje tím, že bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce tím, že rozhodující senát Nejvyššího soudu měl věc předložit velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

4. Ústavní soud shrnuje, že podstatou ústavní stížnosti je přetrvávající nesouhlas stěžovatelky s tím, jakým právním režimem se řídí žalovaný nárok a od jakého okamžiku běží promlčecí lhůta. Dle hodnocení Ústavního soudu se však této základní otázce patřičně věnovaly již obecné soudy, které své závěry řádně odůvodnily v souladu s ústavními požadavky. Všechny argumenty, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela, obecné soudy vzaly ve svých rozhodnutích v potaz a vyvrátily je. Ústavní soud se tedy omezí jen na stručné shrnutí, proč judikatura Nejvyššího soudu není protiústavním způsobem rozporná, jak stěžovatelka tvrdí.

5. Je pravdou, že zde na straně jedné existují rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých plyne, že právní poměry z kontinuálního užívání věci bez právního důvodu vznikají "každý den samostatně". Proto se v těchto případech podle okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení má určovat také rozhodná právní úprava. To by v případě stěžovatelky znamenalo, že se její věc posoudí podle nové právní úpravy, čímž od počátku argumentovala. Na straně druhé však Nejvyšší soud judikoval, že právní poměry z plnění na základě neplatné smlouvy se řídí úpravou účinnou v den podpisu neplatné smlouvy (což je případ stěžovatelky). Podle Ústavního soudu nejsou tyto dvě judikatorní linky v protiústavním rozporu. Již Městský soud v Praze v bodě 13 napadeného rozhodnutí velmi srozumitelně poukázal na to, v čem se obě judikaturou řešené typové situace liší. V případě stěžovatelky jde o plnění na základě smlouvy, která byla později shledána neplatnou. V jiných případech, na které stěžovatelka odkazovala (aby podpořila svůj závěr, že se na ni má vztahovat nová právní úprava), se však jednalo o situace odlišné v tom, že právní důvod plnění zde neexistoval z jiných důvodů než kvůli soudem konstatované neplatnosti (nájemní smlouva skončila uplynutím doby atp.).

6. Judikatura Nejvyššího soudu skutečně zaujímá odlišné postoje k relativně podobným situacím, jak na to upozorňuje stěžovatelka v bodě 50 ústavní stížnosti. Tyto odlišné přístupy judikatury však nejsou iracionální a zejména se nevylučují, jelikož se týkají skutkově i právně přece jen jiných typových situací. Závěr obecných soudů o rozhodné právní úpravě ani není nijak překvapivý, jelikož vychází z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku.

7. Rozhodování o tom, jakým právním režimem se řídí určité typové případy bezdůvodného obohacení, je v působnosti Nejvyššího soudu. Není rolí Ústavního soudu, aby přezkoumával vhodnost konkrétně zvoleného řešení. V tomto směru je na místě zdrženlivost Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není, na rozdíl od Nejvyššího soudu, orgánem sjednocujícím výklad soukromoprávních norem.

8. Lze shrnout, že obecné soudy ústavně souladně vysvětlily, z jakých důvodů se posuzovaná věc řídí starým občanským zákoníkem, že zde existovala dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, že počala běžet od momentu doručení jednotlivých vyúčtování, a že stěžovatelka podala své žaloby až po uplynutí této promlčecí lhůty (body 12 až 29 odůvodnění Obvodního soudu pro Prahu 9 nebo bod 20 odůvodnění Nejvyššího soudu). Závěr obecných soudů, že případ stěžovatelky se řídí starou právní úpravou, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která přitom není vnitřně rozporná. I proto nebyl dán důvod k předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, což je navíc možnost postupu zásadně nepodléhající přezkumu Ústavním soudem. Obdobně je na obecných soudech také rozhodnutí, zda v konkrétním případě použijí korektiv dobrých mravů k námitce promlčení. Není na Ústavním soudu, aby svým úsudkem tyto úvahy obecných soudů nahrazoval.

9. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu