Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Marka Sovičky, advokáta, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2024 č. j. 15 To 20/2024-10200 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. ledna 2024 č. j. 22 T 2/2023-10059, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je otázka výše odměny přiznané stěžovateli jako obhájci ustanovenému obviněné v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 trestního řádu ve výši 373 568,22 Kč. Zbylých 68 411,36 Kč ze stěžovatelem požadované částky mu nepřiznal. Vrchní soud v Praze (dál jen "vrchní soud") ke stížnosti stěžovatele korigoval některé závěry krajského soudu. Nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal 382 418,22 Kč a co do částky 59 561,36 Kč návrh zamítl.
3. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím brojí ústavní stížností s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, jakož i princip legitimního očekávání spadající pod čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně poznamenal, že přístup obecných soudů se dotkl práv obviněného ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel uvedl, že mu obecné soudy nepřiznaly náhrady za další porady s klientem, neboť je považovaly za neúčelné. Podle stěžovatele je ale argument účelového navyšování odměny soudy napříč případy neoprávněně nadužíván. Obecné soudy nezvážily okolnosti konkrétního případu. Místo toho přiznaly stěžovateli odměnu za porady s klientem, pouze pokud jim předcházel nebo následoval úkon trestního řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak stěžovatel označuje za obecné a nedostatečné, jakož i odporující principu legitimního očekávání.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Státní garance hrazení nákladů ustanoveného obhájce představuje z ústavněprávního hlediska jednu z podstatných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc [nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277)]. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že posuzování účelnosti jednotlivých úkonů ustanoveného obhájce spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se jím zásadně nezabývá. Účelnost úkonů je totiž otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Ústavní soud nezkoumá, zda konkrétní úkon v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. Případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2024 sp. zn. II. ÚS 2454/24 a judikatura tam citovaná). V případech rozhodování o nákladových výrocích je navíc Ústavní soud obecně velmi zdrženlivý.
6. Ústavní soud do posouzení ze strany obecných soudů zasahuje toliko v případech, že krácení odměny a náhrady výdajů advokátovi bylo v dané věci extrémní [nález ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (N 213/97 SbNU 282), bod 10]. Například v citovaném nálezu Ústavní soud posuzoval případ, kdy obhájce navrhl odměnu 200 760 Kč a obecné soudy mu přiznaly pouze 36 680 Kč.
7. V nyní posuzovaném případu nedošlo k extrémnímu krácení odměny, jak je zřejmě ze stručné rekapitulace v bodě 2 výše. Obecné soudy v řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, shledaly některé úkony stěžovatele neúčelné, přičemž v rámci odůvodnění v míře nezbytné z hlediska ústavnosti vysvětlily svůj náhled na věc. Přestože se rozchází s právním názorem stěžovatele, není tímto rozporem založena protiústavnost napadených rozhodnutí.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu