I. ÚS 2442/24

Odůvodnění

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se v únoru 2023 dopustila dvou přestupků: řídila osobní vozidlo pod vlivem alkoholu a provozovala vozidlo, jehož platnost technické prohlídky skončila v prosinci 2022. Při dechové zkoušce byla u stěžovatelky zjištěna hladina alkoholu 0,55 promile, o pár minut později 0,56 promile a následně rozborem vzorku krve bylo zjištěno 0,50 g/kg alkoholu v krvi. Za tyto přestupky správní orgány uložily stěžovatelce pokutu ve výši 3 000 Kč a trest zákazu činnosti - zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců.

2. Stěžovatelka se proti rozhodnutí správního orgánu bránila správní žalobou, v níž uznala, že řídila vozidlo s propadlou technickou způsobilostí, nesouhlasila ale s přestupkem spočívajícím v řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Krajský soud žalobu zamítl. Neshledal rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelnými a uvedl, že pro posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu není podstatné, do jaké míry byla řidička ovlivněna alkoholem, ale postačuje, že se v jejím těle alkohol nacházel. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které podle něj vyplývá, že v České republice platí nulová tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel. K ovlivnění řidiče může dojít jakýmkoli množstvím alkoholu a není rozhodné, zda k ovlivnění došlo užitím léků.

3. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřijatelná ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud odkázal na kritéria přijatelnosti rozvinutá v jeho dosavadní judikatuře a neshledal, že by tato kritéria byla ve stěžovatelčině případě naplněna. Uzavřel, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud také považoval za nedůvodnou stěžovatelčinu námitku týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu zrušit, neboť podle ní porušují její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Navrhuje také odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu (v návrhu stěžovatelka uvádí "Nejvyššího soudu", ale podle Ústavního soudu je z kontextu zřejmé, že míní Nejvyšší správní soud).

5. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal s její argumentací v kasační stížnosti a posoudil ji spíše formalisticky. Stěžovatelka je toho názoru, že kasační stížnost byla přijatelná, jelikož krajský soud zásadně pochybil, což mělo dopad do jejího hmotněprávního postavení. Podle stěžovatelky krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když nevyhověl jejímu návrhu na zpracování znaleckého posudku s ohledem na její zdravotní stav a rozhodl pouze na základě vyšetření odběru krve provedené osobou, která nemá odborné vzdělání v oblasti nemoci stěžovatelky. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že na místě nevykazovala známky požití alkoholu a ani jí nebyl zadržen řidičský průkaz. Krajský soud také dle stěžovatelky své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, čímž se stalo nepřezkoumatelným. Průběh řízení navíc podle ní neodpovídal zásadě transparentnosti řízení.

Posouzení Ústavním soudem

6. Ústavní soud předně podotýká, že v řízení před Ústavním soudem došlo ke změně obsazení senátu. Soudce Tomáš Langášek byl totiž samostatným usnesením vyloučen z projednání a rozhodování této věci, neboť se podílel na rozhodování věci před Nejvyšším správním soudem - byl v senátu, který rozhodl o přiznání odkladného účinku stěžovatelčiny kasační stížnosti. Namísto vyloučeného soudce Tomáše Langáška pak podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 1 rozvrhu práce nastoupila soudkyně Dita Řepková.

7. Ústavní soud následně po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze, jestliže soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí správního orgánů a posléze správních soudů. Nejvyšší správní soud je tím, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů.

9. Pro řízení před Ústavním soudem je navíc významné, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo - s výjimkou práva na spravedlivý proces v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2407/24, bod 12; IV. ÚS 2877/23, bod 9; II. ÚS 3220/21, bod 7; I. ÚS 597/06; či II. ÚS 2283/11).

10. Nedávalo by totiž smysl, aby zákonodárce vyloučil určitý okruh případů z přezkumu Nejvyšším správním soudem (institut nepřijatelnosti kasační stížnosti v samosoudcovských věcech podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního) a přesunul přezkum rozsudku krajského soudu na Ústavní soud. Takový postup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti - Ústavní soud je až poslední záchrannou brzdou chránící ústavně chráněné hodnoty, nikoliv další instancí přezkoumávající jakékoliv pochybení v rovině podústavního práva.

11. Ústavní soud ve věci stěžovatelky svévolné zneužití soudcovského uvážení neshledal. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního a své odmítavé usnesení důkladně odůvodnil. Z odůvodnění je patrné, z jakých úvah při posouzení nepřijatelnosti kasační stížnosti vycházel, a tyto úvahy nevykazují žádné znaky protiústavnosti.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnila před Nejvyšším správním soudem. Se všemi námitkami v ústavní stížnosti směřující k předmětu řízení před správními orgány se už ale Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Tuto argumentaci netřeba znovu opakovat, lze odkázat na body 10 až 13 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Více Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené posuzovat nepřísluší.

13. Ústavní soud tak uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval - jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2025

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud vede řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Podle rozvrhu práce věc připadla I. senátu ve složení J. J., T. L. a Jan Wintr (soudce zpravodaj). V průběhu řízení předložil soudce zpravodaj Jan Wintr věc k rozhodnutí o vyloučení soudce Tomáše Langáška, neboť ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2024 č. j. 6 As 47/2024-43, na jehož přijetí se sice T. L. nepodílel, ale byl v řízení před Nejvyšším správním soudem v senátu při rozhodování o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jak plyne z usnesení ze dne 20. 3. 2024 č. j. 6 As 47/2024-24.

2. Soudce T. L. ve vyjádření uvedl, že k věci, účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah a necítí se být podjatý, nicméně ve smyslu § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se podílel na rozhodování věci před Nejvyšším správním soudem, neboť byl v senátu, který rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 6 As 47/2024-24 o přiznání odkladného účinku stěžovatelčiny kasační stížnosti.

3. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 (č. Org. 01/24) IV. senát Ústavního soudu.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

4. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího správního soudu vydané ve věci, v níž tento soud usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 6 As 47/2024-24 rozhodl o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, na jehož vydání se soudce T. L. aktivně podílel jako soudce Nejvyššího správního soudu, dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž rozhodl o vyloučení soudce Tomáše Langáška z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2442/24.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu