I. ÚS 245/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na zachování osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonnost omezení osobní svobody a vzetí do vazby podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy) a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. K namítaným porušením mělo dojít tak, že soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě a nenahradily vazbu alternativními opatřeními.

2. Proti stěžovateli je na základě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2025 vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") trestní řízení pro trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 11. 10. 2024 usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 2 Nt 1633/2024-13, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

3. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl o tom, že se stěžovatel podle § 72 odst. 3 trestního řádu ponechává ve vazbě podle § 67 písm. a), c) trestního řádu a současně že se vazba nenahrazuje žádným z alternativních opatření podle § 73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele existuje reálná hrozba útěku či vyhýbání se trestnímu řízení, neboť své povolání může vykonávat kdekoli a je ohrožen citelným trestem odnětí svobody. Ve vztahu k důvodu předstižné vazby krajský soud uvedl, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopouštět po dobu více než šesti let, páchal ji pod vlivem návykových látek, přičemž následně nepodstoupil žádnou léčbu nebo terapeutický program, který by opakovanému spáchání zamezil. Stejně tak nebylo možné v jeho prospěch přihlédnout k tvrzenému dobrému rodinnému zázemí a dobrému zaměstnání, neboť obojí bylo přítomno u stěžovatele po celou dobu páchání trestné činnosti, od které jej však neodradilo. Závěry krajského soudu aproboval napadeným usnesením rovněž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten doplnil, že obavy z útěku stěžovatele nerozptyluje ani jeho zdravotní stav, pro nějž by mohl získat adekvátní léčbu i v zahraničí. Účinnou nápravu stěžovatele pak podle vrchního soudu nepředstavují terapeutické aktivity absolvované ve vazbě, neboť pro jejich účinnost je nezbytná dlouhodobost, stabilita a dohled, což pobyt stěžovatele na svobodě dostatečně efektivně neumožňuje.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným vazebním rozhodnutím s tvrzením, že důvody jeho vazby nejsou dány a jeho osobní svoboda je tak omezována protiprávně a neústavně. Zejména tvrdí, že odůvodnění k oběma vazebním důvodům je zcela nedostatečné. Dle stěžovatele nelze útěkovou vazbu odůvodnit pouze hrozbou vysokého trestu, tím spíše v situaci, kdy je namístě hodnotit vazbu optikou doktríny zesílených důvodů. Soudy nepředložily žádné konkrétní důvody, pro které hrozí, že by stěžovatel uprchl nebo se skrýval před trestním řízením. Ve vztahu k vazbě předstižné stěžovatel tvrdí, že po celou dobu trvání vazby podstupuje psychoterapii a navázal spolupráci s adiktologickým centrem, přičemž tuto sebereflexi a práci na sobě pozitivně reflektoval ve vyjádření rovněž ředitel vazební věznice. Pobyt na svobodě by naopak stěžovateli umožnil dále na sobě pracovat a pokračovat v procesu resocializace. Ze žádných skutečností pak nelze dojít k závěru, že by stěžovatel měl dále páchat tvrzenou trestnou činnost, naopak rodinné i osobní poměry u stěžovatele se po době údajného páchání trestné činnosti výrazně proměnilo a má na stěžovatele pozitivní vliv. To dokládají rovněž znalecké posudky vypracované na osobu stěžovatele. Soudy však zjevně nepřípustně předjímaly vinu stěžovatele a tím se dopustily porušení principu presumpce neviny. Obdobně soudy postupovaly také při posuzování možnosti nahradit vazbu některým z alternativních opatření, když řada skutečností (zejm. znaleckých posudků) svědčily ve prospěch stěžovatele. Přesto soudy s odkazem na obecné úvahy a předpoklad viny stěžovatele rozhodly o tom, že vazbu nahradit nelze.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2663/23 ze dne 18. 10. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23 ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky jako na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023).

9. Stěžovatelovy námitky vůči naplnění důvodů útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu] jsou důvodné. Z obou napadených rozhodnutí je patrné, že soudy založily svoji úvahu o útěkové vazbě výlučně na hrozbě vysokého trestu, který hrozí stěžovateli. Konstantní judikatura, kterou však soudy i přes námitky stěžovatele ignorovaly, stanoví, že hrozba vysokého trestu nemůže bez dalšího odůvodňovat naplnění podmínek uvalení útěkové vazby (viz např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 a tam citovaná judikatura). Tento nedostatek nezhojí ani obecné úvahy soudů o tom, že lékařské povolání může stěžovatel vykonávat i v zahraničí - tímto by bylo možné odůvodnit útěkovou vazbu v případě téměř jakéhokoli zaměstnání. Stejně tak nepostačuje tvrzení soudu o "neukotvení" stěžovatele v České republice, které je tím absurdnější, že soudy samy uvádí stěžovatelovy vazby v České republice, ale nepovažují je za dostatečné. Naopak oba obecné soudy zkratkovitě zavrhly stěžovatelovu námitku jeho zdravotního stavu. Trvání důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu nebylo odůvodněné tak, aby obstálo z pohledu ústavněprávních požadavků.

10. Ve vztahu k vazbě předstižné naopak Ústavní soud shledal, že nedošlo k pochybením, která by svojí ústavněprávní intenzitou odůvodňovala jeho kasační zásah. Trestní řízení proti stěžovateli se již nachází ve fázi před soudem, a tedy je zjevné, že věc nestagnuje a posouvá se kupředu k rozhodnutí ve věci samé. V průběhu trvání vazby nelze vyžadovat, aby byly v každém dalším vazebním rozhodnutí předkládány nové důvody a argumenty pro trvání vazby, obstojí-li ty stávající, a to i ve světle tzv. doktríny zesílených důvodů (viz nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3533/16, bod 15). Ústavní soud rozumí stěžovatelovým tvrzením vlastní sebereflexe a práce na sobě, což i pozitivně kvituje. Odhlédnout však nelze od řady okolností, které obavy z dalšího možného páchání trestné činnosti zvyšují, jak vysvětlily oba obecné soudy, zejména tvrzeného způsobu páchání trestné činnosti a její dlouhodobost. Za nevhodné Ústavní soud považuje některé formulace zejm. krajského soudu, které zdánlivě vinu stěžovatele předjímají, z rozhodnutí soudů však nelze seznat, že by tato byla stižena podjatostí. Řada stěžovatelových námitek pak směřuje proti hodnocení konkrétních provedených důkazů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnotit. Odůvodnění soudů je v této části dostatečné, srozumitelné a reflektuje jak zákonnou úpravu, tak respekt k právům stěžovatele.

11. Ve vztahu k možnosti nahrazení vazby alternativními opatřeními podle § 73 trestního řádu Ústavní soud rovněž neshledal ústavněprávní pochybení ze strany soudů. Oba soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč není možné vazbu stěžovatele nahradit jinými opatřeními, přestože tak učinily relativně obecným způsobem. Vysvětlily (i ve vztahu k předchozímu odůvodnění vazby předstižné), v čem spatřují obavu z dalšího páchání trestné činnosti, a proč není možné alternativními opatřeními dosáhnout dostatečně účelu vazby. Přiléhavá není ani námitka stěžovatele k jeho rodinnému zázemí, neboť nelze očekávat pozitivní působení na chování stěžovatele ze strany jeho rodiny, neboť v tomto směru nenastaly v jeho rodinném životě zásadní změny; tvrzené změny jsou spíše praktickými okolnostmi zvyšující potřebu stěžovatele dosáhnout propuštění na svobodu než významnými resocializačními faktory.

12. I přesto, že Ústavní soud shledal dílčí pochybení ve vztahu k jednomu z vazebních důvodů, druhý z nich obstál a napadená rozhodnutí tak obstojí i jako celek. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu