Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Michaely Učikové, zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Nerudova 3184, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 48/2021-537 ze dne 1. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Blanky Broukalové, Anny Marie Juřicové a Kamily Osičkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 253/2018-280 ze dne 2. 12. 2020 tak, že byl soudem určen obsah kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí Blankou Broukalovou jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující o prodeji nemovitých věcí v obci X. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů tak, že vedlejší účastnici Blance Broukalové byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 254 894,45 Kč, z toho část ve výši 59 267,00 Kč společně a nerozdílně s ní i vedlejším účastnicím Anně Marii Juřicové a Kamile Osičkové. Krajský soud tímto stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení toliko v rozsahu jedné poloviny podle § 150 občanského soudního řádu a tento postup odůvodnil ohledem na věcnou podstatu sporu (jednání realitního makléře, nemravná výše požadované finanční kompenzace, vysoká výše nákladů řízení).
2. Proti rozsudku krajského soudu ve věci samé podala vedlejší účastnice Blanka Broukalová dovolání. Nejvyšší soud však rozsudkem č. j. 33 Cdo 2889/2023-590 ze dne 23. 5. 2024 její dovolání zamítl a uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, konkrétně proti snížení náhrady nákladů řízení na polovinu postupem podle § 150 o. s. ř. Uvádí, že krajským soudem uvedené důvody nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné pro zcela výjimečný postup podle aplikovaného ustanovení. Skutkový stav navíc těmto důvodům neodpovídá; odvolací soud hodnotí provedené důkazy extrémně v rozporu s § 132 o. s. ř., dospívá k nesprávným skutkovým závěrům a ty i nesprávně hodnotí po právní stránce. Stěžovatelka dále upozorňuje, že ústavní stížnost není nepřípustná, neboť vyčkávala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který mohl zrušit napadený rozsudek nejen ve věci samé, ale mohl také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn vstoupit pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
6. K problematice náhrad nákladů řízení se navíc Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (např. bod 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025).
7. K uvedenému se Ústavní soud nedávno přihlásil rovněž ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud ostatně není nejvyšším nákladovým soudem.
8. Odůvodnění napadeného nákladového výroku krajského soudu nepůsobí ve světle řešeného případu zjevně nerozumně, ani nijak excesivně, aby jím mohlo být založeno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejsou zde přítomny ani jiné mimořádné okolnosti. Občanský soudní řád přiznává v § 150 civilním soudům jistý prostor pro zohlednění specifik projednávané věci ve výroku o nákladech řízení za účelem spravedlivého řešení sporu. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby tyto úvahy příslušných civilních soudů věcně přezkoumával, včetně hodnocení důkazů, nejedná-li se o mimořádné excesy. Z tvrzení stěžovatelky přitom nelze učinit závěr o excesivní povaze napadeného výroku, resp. jeho odůvodnění.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu