I. ÚS 25/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Listiny a § 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2024 č. j. 6 Nc 2307/2023-251, tak, že pokud jde o úpravu styku, svěřil děti do péče matky (výrok I.) s tím, že stěžovatel (otec nezletilých) je oprávněn stýkat se s nezletilým M. a nezletilým L. každý sudý kalendářní týden od pátku od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin a dále každý první lichý kalendářní týden v měsíci od pátku od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin (výrok V.). Dále okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilým M. a nezletilým L. v období prázdnin (výroky VI. - V III.) a rozhodl o výživném (výroky II. - IV.). Pokud jde o úpravu péče o nezletilé, okresní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze kterého vyplývají čtyři kritéria, kterými se soudy musí při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí zabývat, kdy zásadním kritériem je nejlepší zájem dítěte. V rámci vyhodnocení kritérií okresní soud uvedl, že tři z nich splňují oba rodiče víceméně stejnou měrou a vyhodnocoval tedy dále přání nezletilých dětí. To bylo v průběhu řízení zjišťováno několikrát a jako konzistentní okresní soud označil vyslovené přání nezletilých žít s matkou a se stěžovatelem se stýkat. S ohledem na věk nezletilých (téměř 16 let a 13 let), na rozumovou a emocionální vyspělost projevenou při pohovoru se soudkyní, dospěl okresní soud k závěru, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby jejich přání bylo respektováno. Svěřil proto nezletilé do péče matky a upravil styk se stěžovatelem tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, což nadto odpovídá faktickému stavu setkávání nezletilých se stěžovatelem v době rozhodování okresního soudu.

3. K odvolání stěžovatele i matky nezletilých následně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2024 č. j. 5 Co 1070/2024-325, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a VI. - VIII. a upravil výroky III. a IV. týkající se výživného a výrok V., kterým okresní soud rozhodl o styku nezletilých se stěžovatelem. Krajský soud v rámci rozhodování opětovně vyslechl oba nezletilé. Uvedl k nim, že se jevili jako chlapci, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor, přičemž tento koresponduje s jejich již dříve vysloveným přáním žít s matkou a se stěžovatelem se pravidelně stýkat. Za této situace je dle krajského soudu v zájmu obou nezletilých, aby v péči matky, ve které se fakticky nachází již od června 2022, zůstali i nadále. Krajský soud přihlédl zejména k věku nezletilých, jejich opakovaně vyslovenému přání a k sourozeneckým vazbám. Vzhledem k tomu, že nezletilý M. si již sám rozhoduje, kdy ke stěžovateli půjde nad rámec stanoveného styku, a nezletilý L. ke stěžovateli chodí méně pravidelně, upravil krajský soud styk stěžovatele s nezletilými pouze tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý sudý kalendářní týden od pátku od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin.

4. Proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té uvádí, že ač je rovnocenným a kompetentním rodičem, byl s ohledem na projevené přání nezletilých jako rodič ze života svých dětí vyloučen. Běžný styk nezletilých se stěžovatelem byl redukován bez vážného důvodu a dokonce v rozporu s projevenou vůli staršího syna M., který nechtěl vůbec styk se stěžovatelem upravit. Dále stěžovatel namítnul, že přání nezletilých bylo oběma soudy zjišťováno bez přítomnosti rodičů a jejich právních zástupců. Obsah pohovoru nemůže být jakkoliv přezkoumáván a ověřován. Interpretace přání dětí soudy tak mohla být projevem nepřípustné libovůle soudů. Dle stěžovatele mají způsob vedení pohovoru, zjištění "přání" a jeho interpretace soudem podléhat obecným nárokům na přezkoumatelnost postupu soudu. Stěžovatel také odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, a ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 3216/13) týkající se střídavé péče, ze které plyne, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou. Poukázal rovněž na nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, dle kterého mají být definovány požadavky na nutnost zjišťovat a ověřovat spontaneitu názoru nezletilého.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přehodnocování závěrů obecných soudů ve věcech úpravy péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek náleží především obecným soudům, které vynášejí skutkové závěry z bezprostřední blízkosti a na základě přímého vnímání důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat roli další přezkumné instance, rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní, což nebylo Ústavním soudem shledáno.

7. K otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil, jak správně upozornil stěžovatel. Základním principem, pokud jde o péči o děti, je dle judikatury zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osoby; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby dítěte; a (4) přání dítěte (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Pokud jde o přání dítěte, Ústavní soud konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13).

8. V posuzované věci se obecné soudy dostatečně zabývaly posouzením shora uvedených čtyř kritérií, přičemž ve shodě s judikaturou Ústavního soudu za situace, kdy první tři kritéria splňovali oba rodiče víceméně stejnou měrou, vyhodnotily jako stěžejní ukazatel pro rozhodnutí o péči přání nezletilých. Jejich postoj oba soudy zjišťovaly přímo, nikoli přes prostředníka, a následně jej zhodnotily komplexně v kontextu zájmů nezletilých. To vyplývá z úvah okresního i krajského soudu, které se v odůvodnění rozsudků zabývaly celkovou dobou, kterou nezletilí se stěžovatelem fakticky tráví, skutečností, že postoj nezletilých se v čase neměnil, zázemím, které nezletilí mají u stěžovatele a u matky, vztahem nezletilých ke stěžovateli a matce, i každodenním životem nezletilých (např. dojíždění do školy). Soudy vzaly také v úvahu skutečnost, že matka styku nezletilých se stěžovatelem nijak nebrání.

9. Současně Ústavní soud konstatuje, že nezletilí jsou ve věku, kdy jsou schopni přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit, což zvážily také obecné soudy a podle toho i v řízení postupovaly. Občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit." Nezletilí, jejichž postoj byl v posuzované věci zjišťován, měli v době rozhodování krajského soudu 16 let (nezletilý M. V.) a 13 let (nezletilý L. V.), lze tedy předpokládat jejich schopnost se k projednávané věci vyjádřit. Obecné soudy však správně nestavěly pouze na věku nezletilých, ale jejich postoj zhodnotily v širším kontextu. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že se mu jevili jako chlapci, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor, který koresponduje s jejich dříve vysloveným přáním.

10. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se formy, jakou byly postoje nezletilých zjišťovány, a tvrzené nepřezkoumatelnosti postupu soudů, uvádí Ústavní soud, že shledává postup obecných soudů naprosto adekvátním. Rozhovor s dítětem (poskytování informací dítěti, zjišťování jeho názoru) představuje úkon soudu sui generis, nejedná se o důkaz výslechem účastníka řízení. Občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v § 100 odst. 3, věta druhá sice uvádí, že "názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte". Tato formulace by mohla svádět k nesprávné interpretaci, že zjištění názoru dítěte (má se provést výslechem) je důkazním prostředkem, kterým se zjišťuje skutkový stav věci. Zákonodárce sice použil pojem "výslech", je však třeba jej vykládat v kontextu mezinárodních závazků České republiky. Úmluva o právech dítěte v článku 12, upravujícím právo dítěte na participaci, používá v českém překladu pojem "vyslyšení", v anglickém originále "to be heard"; stejný pojem potom výlučně užívá i Všeobecný komentář č. 12 Výboru pro práva dítěte OSN. Český překlad Evropské úmluvy o výkonu práv dětí pracuje s pojmy "být konzultováno" a "vyslechnout", anglický originál užívá pojem "to be consulted/consult", který se dá přeložit jako probrat nebo konzultovat. Protože § 100 odst. 3 o. s. ř. inkorporuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, je nutno zjišťování názoru dítěte chápat jako součást procesu participace, nikoliv jako důkaz; a v tomto kontextu hovořit o vyslyšení a ne výslechu dítěte. Že zjištění názoru dítěte není výslechem účastníka, lze dovodit i ze systematického výkladu § 100 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení je umístěno v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě první, průběh řízení. Důkazní prostředky (včetně výslechu účastníků) jsou potom upraveny v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě druhé, dokazování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1845/21). Obecné soudy tedy postupovaly správně, pokud ke zjišťování názoru nezletilých nepřistupovaly jako k výslechu. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že soudy zjišťovaly komplexní postoj nezletilých, kteří se logicky, srozumitelně vyjádřili k projednávané situaci a Ústavní soud nemá důvod se domnívat, že by tak činili pod nátlakem či v reakci na sugestivní otázky soudu.

11. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu