Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Fadrné, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2025 č. j. 22 Ads 62/2025-42 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 62 A 13/2025-17, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, a principu zákonnosti výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Matka stěžovatelky byla účastnicí řízení o příspěvku na péči a následně o jeho zvýšení. Nejvyšší správní soud v jiné související větvi řízení zrušil rozhodnutí krajského soudu i ministerstva kvůli nezákonnému posouzení zdravotního stavu. Na základě tohoto rozsudku požádala stěžovatelka o přezkumné řízení ve věci navazujícího rozhodnutí o změně výše příspěvku. Ministerstvo práce a sociálních věcí jako příslušný orgán však přezkumné řízení nezahájilo a pouze jí zaslalo sdělení, že pro zrušení rozhodnutí neshledalo důvody.
3. Stěžovatelka proti tomuto postupu podala žalobu, podle níž ministerstvo postupovalo nezákonně a svévolně, protože o nezákonnosti či zákonnosti mělo rozhodovat až v rámci přezkumného řízení, a nikoli jen pomocí neformálního sdělení. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím žalobu odmítl, protože zahájení přezkumného řízení podle správního řádu není nárokové a proti nezahájení přezkumu se nelze bránit zásahovou žalobou.
4. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí závěry krajského soudu potvrdil. Zdůraznil, že sdělení o nezahájení přezkumného řízení není přezkoumatelným zásahem a neexistuje žádný jiný právní prostředek, kterým by se stěžovatelka mohla bránit. Připomněl také, že ochranu mohla uplatnit řádnými opravnými prostředky proti původnímu rozhodnutí o změně výše příspěvku, nikoli spoléhat na přezkumné řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti napadeným soudním rozhodnutím s tvrzením, že oba soudy upřely stěžovatelce právo na soudní ochranu a tím aprobovaly poškození jejích základních práv postupem ministerstva. Stěžovatelka argumentuje, že ministerstvo mělo zahájit přezkumné řízení a dospět k jednoznačnému závěru o nezákonnosti předchozího rozhodnutí, neboť tento závěr logicky vyplývá z předchozího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nevyhověním zásahové žalobě pak krajský soud upřel stěžovatelce soudní ochranu, neboť nenapravil zjevné pochybení správního orgánu. Pokud by byl výklad krajského soudu správný, stal by se institut přezkumného řízení v podstatě nadbytečným. Nejvyšší správní soud pak pochybil, když tyto závěry bez dalšího aproboval. Dle stěžovatelky bylo rovněž namístě použít obecný korektiv dobrých mravů a dopřát jí (resp. její matce) soudní ochranu.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V případě stěžovatelky tomu tak není.
7. Stěžovatelka není zastoupena advokátem (jak vyžaduje § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a ani není sama činná jako advokátka (díky čemuž by nemusela být zastoupena - viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS 42/15-st). Stěžovatelka byla dne 17. 2. 2026 Ústavním soudem vyzvána, aby tuto vadu odstranila, k čemuž jí byla určena lhůta. Stěžovatelka v této lhůtě vady neodstranila, ani neprokázala podání žádosti o určení advokáta Českou advokátní komorou. Ústavní stížnost tak není v současné podobě projednatelná a stěžovatelka navzdory výzvě nepodnikla žádné kroky k odstranění tohoto stavu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani polemika stěžovatelky s vhodností zákonného zakotvení povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem.
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka