I. ÚS 259/26

Odůvodnění

1. Stěžovatelé vystupovali v řízení před obecnými soudy jako účastníci řízení o popření otcovství stěžovatele k nezletilé vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá"), které bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů dítěte (§ 793 občanského zákoníku ve spojení s § 419 zákona o zvláštních řízeních soudních).

2. Okresní soud v Blansku napadeným rozsudkem určil, že stěžovatel není otcem nezletilé. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelům uložil povinnost, aby každý uhradil polovinu nákladů řízení, které státu vznikly. K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Krajský soud v Brně. V průběhu jednání vzala postupně stěžovatelka a následně i stěžovatel své odvolání zpět. Krajský soud proto napadeným usnesením odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jejich základní práva a svobody, garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

4. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti vymezují zejména proti tomu, že mělo z jejich strany dojít ke zpětvzetí odvolání. S tímto závěrem nesouhlasí a postup, kdy krajský soud zastavil řízení, považují za flagrantní porušení jejich práv. V tomto směru poukazují i na hrubou procesní vadu spočívající v chybějící části zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu.

5. Současně tvrdí, že obecné soudy zatížily řízení dalšími pochybeními. Poukazují na to, že okresní soud odmítl jejich důkaz toliko jako nepodstatný, aniž by tento svůj závěr řádně odůvodnil. Dále namítají, že své rozhodnutí postavil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Doplňují, že závěry obecných soudů jsou taktéž v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

6. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

7. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje.

8. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

9. Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

10. V nyní posuzované věci se stěžovatelé ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví vymezeného usnesení krajského soudu, jímž došlo k rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení. Stěžovatelé tak ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení o jejich odvolání zastaveno, a tedy proti kterému je s ohledem na dikci § 229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek nevyužili. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod prominutí nepřípustnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů. Lze rovněž doplnit, že stěžovatelé v tomto směru ani ničeho netvrdí.

11. Zabývat se přitom Ústavní soud nemohl ani argumentací stěžovatelů vztahující se k tvrzenému porušení jejich základních práv a svobod rozhodnutím a postupem okresního soudu. Stěžovatelé totiž nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, když v současné chvíli bylo řízení o jejich odvolání pravomocně zastaveno z důvodu zpětvzetí jejich návrhu.

12. Za dané situace proto Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008).

13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka předložený návrh odmítla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka