Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obce S. a Základní školy a Mateřské školy S., obou zastoupených Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 21 Cdo 1250/2024-707, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023 č. j. 16 Co 260/2021-675 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2871/2022-618, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Mgr. Ivany Hanákové, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti jejího odvolání z funkce ředitelky školy a výpovědi z pracovního poměru.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") považoval odvolání vedlejší účastnice z funkce a její výpověď za neplatné, a její žalobě tak vyhověl. S tím nesouhlasil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací a rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Vyšel zejména z toho, že pro platnost odvolání vedlejší účastnice z funkce ředitelky školy je nezbytné prokázání zaviněného porušení právní povinnosti "závažným způsobem". Jako takový hodnotil incident, kdy vedlejší účastnice uvedla zřizovatele školy, obec S., v omyl ohledně hrozícího pádu světel v tělocvičně školy, čímž také mohla vzbudit obavy rodičů o zdraví dětí a ohrožovala důvěru školy.
3. Proti tomuto (prvnímu) rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, které Nejvyšší soud považoval za důvodné. Podle Nejvyššího soudu vedlejší účastnice nemohla porušit svou povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaviněně, jelikož vycházela z vyjádření bezpečnostního technika, že pád světel "bezprostředně nehrozí". Za zaviněné porušení právní povinnosti nepovažoval Nejvyšší soud ani to, že by vedlejší účastnice uvedla zřizovatele školy v omyl ohledně skutečného stavu světel. Ze skutkových zjištění podle Nejvyššího soudu totiž plynulo, že informace o nutnosti provést opravu světel odpovídala objektivní realitě. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Krajský soud následně (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) uznal, že odvolání vedlejší účastnice z funkce i její výpověď jsou neplatné, a potvrdil rozsudek okresního soudu. Tento druhý rozsudek krajského soudu napadly škola a její zřizovatel (dále jen "stěžovatelky") dovoláním, to ale Nejvyšší soud usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelky brojí primárně proti důvodům, o něž opřel Nejvyšší soud svůj rozsudek, jímž zrušil krajskému soudu jeho první rozsudek. Jelikož druhý rozsudek krajského soudu i poslední usnesení Nejvyššího soudu na ně navazují, napadají ústavní stížností i je. Stěžovatelky tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítají, že se Nejvyšší soud dopustil nepřípustného přehodnocování skutkových závěrů. Nejvyšší soud se má podle nich zabývat jen právním posouzením a je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistí odvolací soud.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18).
8. Z napadených rozhodnutí plynou následující skutková zjištění ohledně špatného stavu světel v tělocvičně. Bezpečnostní technik sice uvedl do záznamu, že hrozí pád těchto světel, nicméně sdělil tehdejší ředitelce školy (vedlejší účastnici), že jejich pád nehrozí bezprostředně. Ta z jeho vyjádření poté vycházela a tělocvičnu neuzavřela. Na hrozbu pádu osvětlovacích těles v tělocvičně však poukázala v dopise adresovaném zřizovateli školy [viz bod 19 odrážka iv) prvního rozsudku krajského soudu]. Tato skutková zjištění v podstatě slovo od slova odcitoval i Nejvyšší soud v odůvodnění svého kasačního rozsudku (viz bod 19).
9. Lze dát za pravdu stěžovatelkám, že oproti krajskému soudu Nejvyšší soud tato skutková zjištění jinak právně kvalifikoval. Podle Nejvyššího soudu totiž z daných skutkových zjištění nemohl vyplývat závěr o tom, že by vedlejší účastnice zaviněně porušila svou právní povinnost tím, že uvedla v omyl zřizovatele školy ohledně potřeby zajistit brzkou opravu světel, jak to dovodil ve svém prvním rozsudku krajský soud. Nejvyšší soud tak spíše korigoval postup krajského soudu, který dospěl ke skutkovým závěrům nad rámec svých skutkových zjištění, které neměly oporu ve spise. Ústavní soud nespatřuje na tomto postupu Nejvyššího soudu nic ústavně nesouladného, naopak zdůvodnění v napadeném rozsudku Nejvyšším soudu působí rozumně a konzistentně se skutkovým stavem, jak byl zjištěn krajským soudem.
10. Nejvyšší soud se v kasačním rozsudku zabýval i tím, zda se mohla vedlejší účastnice dopustit zaviněného porušení právních povinností již jen tím, že adekvátně nezareagovala na havarijní stav světel. Přestože tuto skutečnost kvalifikoval jako porušení povinnosti, nejednalo se podle něj (ve shodě s krajským soudem a jeho zjištěními) o zaviněné porušení, jelikož vycházela z vyjádření bezpečnostního technika, že pád světel nehrozí. Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud nevybočil ze svých zákonných kompetencí a pouze právně hodnotil skutkový stav, jak jej zjistil krajský soud.
11. Ústavní soud tedy nespatřuje v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu porušení základních práv stěžovatelek. S ohledem na absenci jiných námitek v ústavní stížnosti vůči navazujícímu druhému rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu se jimi Ústavní soud dále nezabýval.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu