I. ÚS 2658/24

Odůvodnění

1. V rámci exekuce, vedené proti manželovi stěžovatelky, byly ve prospěch oprávněného přikázány také finanční prostředky z účtů samotné stěžovatelky. Stalo se tak přesto, že stěžovatelka uzavřela smlouvu o odděleném majetkovém režimu manželů. Rozhodnutí, kterými byly postiženy účty stěžovatelky, však následně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1587/17. Obecné soudy se podle Ústavního soudu (zjednodušeně řečeno) nedostatečně zabývaly tím, že stěžovatelka učinila preventivně různé kroky k ochraně svého majetku před dluhy budoucího manžela. Obvodní soud pro Prahu 4 poté zastavil exekuci právě v rozsahu postižení účtů stěžovatelky.

2. Stěžovatelka se v řízení, ve kterém byla vydána zde napadená rozhodnutí, domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 041 755 Kč s příslušenstvím, a to z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, které spočívalo ve vydání exekučních rozhodnutí, zrušených Ústavním soudem. Vedlejší účastnice již dříve poskytla odškodnění ve výši 44 921,25 Kč, které však stěžovatelka považovala za nedostatečné, a proto se jej domáhala u soudu. Žalovaná částka sestávala z vícero dílčích nároků. Stěžovatelce dle jejích tvrzení vznikla majetková újma ve výši 236 676 Kč za náklady právního zastoupení v exekučním řízení. Rovněž si v důsledku exekučních rozhodnutí byla nucena vzít půjčku, a to konkrétně na 400 000 Kč; tato částka však narostla v důsledku smluvních pokut a úroků z prodlení. Stěžovatelka proto z tohoto titulu požadovala odškodnění ve výši 850 000 Kč.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl tak, že žalované (vedlejší účastnici) uložil zaplatit stěžovatelce v rozsudku popsaný úrok z prodlení, a to z již zaplacené částky odškodnění ve výši 44 921,25 Kč. Ve zbytku (co do částky 1 041 755 Kč) žalobu zamítl a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč.

4. Obvodní soud považoval za nesporné, že vůči stěžovatelce bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Dospěl však k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k oběma žalovaným nárokům. Obvodní soud stěžovatelku vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnila svá tvrzení o tom, že úkony právních služeb, které soud ve výzvě označil, byly skutečně účelné k zastavení nezákonně vedené exekuce. Reakci stěžovatelky na tuto výzvu však obvodní soud shledal z hlediska předložených tvrzení a důkazů jako nedostatečnou. Přiznal proto stěžovatelce pouze částku, kterou už na vedlejší účastnici vymohla v předsoudní fázi řízení.

5. Co se týče druhého žalovaného nároku, tedy náhrady majetkové škody ve výši 850 000 Kč, vzniklé v důsledku toho, že si stěžovatelka údajně byla nucena vzít půjčku, ani jemu obvodní soud nevyhověl. Také v tomto případě obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka navzdory výzvě soudu nedotvrdila rozhodné skutečnosti, ze kterých by plynulo, že nebýt exekučních rozhodnutí, nevznikla by škoda ve výši 850 000 Kč. Obvodní soud předně upozornil na to, že stěžovatelka vůbec neprokázala, že by na některém z jejích účtů byla tvrzená částka ve výši 450 000 Kč, údajně postižená exekucí. Dále obvodní soud uvedl, že stěžovatelka byla poučena o možnosti disponovat s prostředky do výše dvojnásobku životního minima, a proto není pravdivé její tvrzení, že žádné prostředky neměla, a proto si peníze musela půjčit. Obvodní soud dále zjistil, že stěžovatelka disponovala určitými finančními prostředky, mj. pobírala rodičovský příspěvek. Také o jiných skutkových okolnostech, které stěžovatelka tvrdila, měl obvodní soud pochybnosti, které však stěžovatelka ani po výzvě soudu nerozptýlila. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatelka neprokázala ani účelnost některých úkonů právních služeb, ani existenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou majetkovou škodou (podrobně k tomu body 20 až 25 odůvodnění obvodního soudu).

6. Městský soud jako soud odvolací se následně ztotožnil se závěry obvodního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Neshledal, že by napadená rozhodnutí kladla na stěžovatelku nepřiměřený standard dokazování. Bylo na ní, jakým způsobem upřesní svá tvrzení; prokazování základního obsahu a rozsahu právní pomoci, která jí měla být poskytnuta, není nepřiměřené, neboť se jedná o uvedení a prokázání esenciálních faktů, na nichž staví svůj požadavek. Nejvyšší soud se také vyjádřil k námitce stěžovatelky týkající se možnosti uložit exekutorovi povinnost k náhradě nákladů exekuce vzniklých na straně stěžovatelky jako manželky povinného. Podle stěžovatelky neobstojí závěr odvolacího soudu, že o právu na náhradu nákladů exekuce mělo být rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce. Nejvyšší soud však poukázal na to, že napadená rozhodnutí stojí na něčem jiném, a to na neunesení důkazního břemene a koneckonců i břemene tvrzení. Proto obstojí bez ohledu na případnou důvodnost této námitky. Také prokazování příčinné souvislosti označil Nejvyšší soud primárně za otázku skutkovou, při jejímž hodnocení postupovaly soudy podrobně a přesvědčivě.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve shrnuje okolnosti, které předcházely vydání napadených rozhodnutí. Samotná stížnostní argumentace pak směřuje zejména proti údajně svévolnému výkladu ustanovení § 31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu ze strany odvolacího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud chybně uzavřel, že se stěžovatelka mohla náhrady nákladů domáhat v řízení o částečném zastavení exekuce. Tím porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Dále stěžovatelka opětovně vznáší námitku nepřiměřeného důkazního standardu, který vůči ní byl uplatňován. Soudy se nedostatečně zabývaly všemi kritérii určujícími účelnost vynaložených nákladů, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka přitom má za to, že soudům dostatečně vylíčila, co bylo obsahem jednotlivých úkonů. Specifické okolnosti, spočívající v nezákonné exekuci, pak odůvodňují komplexní přípravu procesní strategie a potřebu širší komunikace advokáta s klientkou. Jediné, co stěžovatelka mohla tvrdit více, byl doslovný obsah porad.

9. Nakonec stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně absence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonných rozhodnutí a její povinnosti uhradit věřiteli částku 850 000 Kč z titulu půjčky (jistiny a příslušenství). Stěžovatelka nadále tvrdí, že jí byly blokovány všechny finanční prostředky, a proto si musela vzít půjčku. Stěžovatelka také poukazuje na délku řízení, které nakonec vedlo k zastavení exekuce. Po celou tuto dobu byla stěžovatelka v nejistotě a kvůli tomu se dostala do prodlení se splacením půjčky.

10. Po posouzení napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V žádném případě nezlehčuje a nerozporuje skutečnost, že stěžovatelčiny finanční prostředky byly exekucí nezákonně postiženy. Pokud však stěžovatelka na výzvu soudu nedostatečně tvrdila a nepodpořila důkazy skutečnosti, k jejichž prokázání ji soud (velmi konkrétně) vyzval, pak nelze považovat za protiústavní, že se domohla jen části z jí žalované částky.

11. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za logická, srozumitelná a řádně odůvodněná. Jedinou výjimku z toho tvoří argumentace městského soudu na začátku bodu 29 jeho odůvodnění, která skutečně může působit poněkud zavádějícím dojmem a patřičně nereflektuje skutečnost, že exekutorovi nelze v řízení o zastavení exekuce uložit náhradu nákladů řízení (srov. § 89 exekučního řádu). Jak však shrnul již Nejvyšší soud, tato argumentace nebyla pro posouzení žaloby rozhodná. Zamítnutí nároků stěžovatelky stojí na nedostatečném prokázání účelnosti jednotlivých úkonů a příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou (obdobně bod 7 odůvodnění Nejvyššího soudu).

12. Ústavní soud přitom neshledal žádný zjevný nesoulad v odůvodnění obecných soudů, co se týče jejich závěrů o neunesení břemene stěžovatelkou. Nedospěl rovněž k závěru, že by obecné soudy na stěžovatelku kladly nepřiměřené nároky, jako tomu bylo např. ve věci nálezu sp. zn. II. ÚS 141/19 či II. ÚS 1430/13, ve kterých se navíc jednalo o složitost prokazování příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a majetkovou újmou, což není zde posuzovaný případ. Nikdo stěžovatelku nenutil, jak tvrdí, k doslovnému přepisu obsahu porad. Její povinností pouze bylo ke konkrétně soudem jmenovaným úkonům dotvrdit skutečnosti, ze kterých by plynulo, že souvisely s řízením vedoucím k zastavení exekuce. Pokud obecné soudy tato tvrzení stěžovatelky vyhodnotily jako nedostatečná, pak se jedná, jak na to také upozornil Nejvyšší soud, o oblast skutkovou, jejíž přehodnocování nepřísluší Nejvyššímu soudu, a tím méně Ústavnímu soudu. Obecné soudy naopak poukázaly na skutkové okolnosti (popsané výše v narativní části tohoto usnesení), které je vedly k pochybnostem o tom, zda 1) úkony právních služeb byly skutečně účelné a 2) si skutečně stěžovatelka musela brát půjčku, tedy, zda tu byla dána příčinná souvislost. Pokud stěžovatelka přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 tyto pochybnosti nerozptýlila, pak to jde k její tíži nehledě na to, že v počátku celé věci bylo vydání exekučního příkazu, který stěžovatelku nezákonně postihl.

13. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu