I. ÚS 2676/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy, Odborem dopravních agend, pod sp. zn. S-MHMP 548785/2018 ODA-TAX. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). 2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nevypořádal její dovolací námitku zpochybňující vedlejší účastnicí poskytnutou kompenzaci ve formě konstatování porušení práva, neboť svým záběrem neobsahuje celou délku řízení, včetně tzv. kontrolního řízení. Dále namítá, že vedlejší účastnice výslovně odmítla kompenzovat stěžovatelku i za tzv. kontrolní řízení; otázka jeho včítání do celkové délky řízení byla Nejvyšším soudem v jiných případech řešena rozdílně. Konečně stěžovatelka namítá, že konstatování porušení práva není dostatečným odškodněním nepřiměřené délky řízení. Napadená rozhodnutí se týkají "fenoménu UBER" a jsou založena na aplikování kolektivní viny bez posouzení individuálních skutečností. Není zřejmé, proč by mělo posuzované řízení mít pro stěžovatelku pouze nepatrný význam, jak uzavřely soudy.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

6. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil; do hodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024, bod 19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost nebo že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) či sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431)]. 7. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Nejvyšší soud v napadeném usnesení s odkazem na svou judikaturu vyložil, že vznik nejistoty poškozeného lze výjimečně dovodit i před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s předpokládaným navazujícím správním řízením, což byl případ i stěžovatelky. Délka řízení a přesný počátek stavu nejistoty stěžovatelky nebyly podle soudů rozhodné, neboť vzhledem k nepřiznání finančního zadostiučinění nebylo potřeba počítat základní částku kompenzace z konkrétní délky řízení. Konstatování porušení práva se vztahovalo ke správnímu řízení jako celku, za jehož nepřiměřenou délku stěžovatelku požadovala finanční zadostiučinění, které ji nebylo přiznáno. Není proto opodstatněná námitka rozporu s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, který řešil případy, v nichž bylo finanční zadostiučinění poškozeným přiznáno a v nichž bylo nezbytné určit počátek vzniku nejistoty před zahájením správního řízení (složením kauce). 8. Kromě toho, v projednávané věci se stěžovatelka konstatování porušení práva nad rámec již učiněného konstatování vedlejší účastnice nedomáhala, a mimo jiné proto nejsou jí odkazovaná rozhodnutí o nezbytnosti vystihnutí celého žalobního požadavku aplikovatelná a související argumentace relevantní. 9. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry soudů ohledně významu řízení pro ni a ohledně absence vzniku újmy, odkazuje Ústavní soud na srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí. Jelikož soudy řádně odůvodnily, proč považují v projednávané věci již učiněné konstatování porušení práva za advokátní formu zadostiučinění, není pro výjimečný zásah Ústavního soudu důvod. 10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu