Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 24 Cdo 1185/2024-467, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2023 č. j. 18 Co 286/2022-392 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. června 2022 č. j. 5 C 123/2018-342, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a M. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor o platnost závěti.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel, syn zůstavitele, se před obecnými soudy domáhal určení, že žalovaná (nyní vedlejší účastnice řízení), zůstavitelova vnučka, není dědičkou zůstavitele. Podle závěti sepsané roku 2013 formou notářského zápisu zůstavitel ustanovil dědičkou veškerého majetku vedlejší účastnici. Stěžovatel v žalobě zpochybňoval platnost závěti s tvrzením, že zůstavitel nebyl v době jejího sepsání psychicky v pořádku. Později svá tvrzení pozměnil v tom směru, že zůstavitel měl vážné problémy se zrakem, tudíž měla být závěť sepsána před svědky.
3. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl. Po poměrně rozsáhlém dokazování uzavřel, že bylo prokázáno, že zůstavitel byl schopen pořídit závěť po stránce psychiatrické a že byl také schopen si ji přečíst, byť za pomoci optických pomůcek, tudíž nebylo třeba závěť činit před svědky. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobná rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná; účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jeho argumentaci lze stručně shrnout následovně. Zaprvé stěžovatel uvedl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů panuje extrémní nesoulad. Stěžovatel znovu zpochybnil jednotlivá skutková zjištění a rozporoval konkrétní dílčí závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Dále setrval na stanovisku, že zůstavitel v důsledku svého onemocnění nebyl schopen si závěť přečíst, a jednalo se proto o osobu se smyslovým zrakovým postižením ve smyslu § 1536 občanského zákoníku. Zadruhé stěžovatel namítal nesprávné hmotněprávní posouzení ze strany obecných soudů. Konkrétně rozporoval závěry, že zůstavitel byl schopen soustavného čtení a že notářka nemusela závěť sepsat kvalifikovaným způsobem za přítomnosti dvou svědků. Podle stěžovatele zůstavitel přišel o komplexní schopnost číst již v době pořízení závěti. V tomto směru stěžovatel zpochybnil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tyto námitky odmítl.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho rolí není kontrola správnosti aplikace podústavního práva. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se však pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva; opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti pro něj nepříznivému výsledku řízení před obecnými soudy, aniž by předestřel ústavně relevantní tvrzení ohledně namítaného porušení svých základních práv.
7. Co se týče dokazování, Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že zasahuje do činnosti obecných soudů toliko v případech, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry soudů (např. nález ze dne 4. září 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 19). Jde o situace, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování (usnesení ze dne 24. září 2019 sp. zn. II. ÚS 2848/19, bod 9). Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Podrobně a srozumitelně vyložily, proč považovaly závěť za platnou a splňující veškeré zákonem předvídané náležitosti (viz zejména bod 7 napadeného rozsudku okresního soudu, bod 14 napadeného rozsudku krajského soudu a body 9-12 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
8. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou také stěžovatelovu námitku týkající se údajného nesprávného hmotněprávního posouzení ze strany obecných soudů. Jak plyne z předchozího odstavce, obecné soudy při intepretaci a aplikaci podústavního práva nevykročily z ústavních mantinelů. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelova dovolání (viz kritéria v usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu