Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: THERMAL-F, a.s., sídlem I. P. Pavlova 2001/11, Karlovy Vary, zastoupená Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2024 č. j. 8 As 74/2023-64 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2023 č. j. 57 A 2/2023-219, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Mgr. Jakuba Zahradníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka - akciová společnost, jejímž jediným akcionářem je stát a která provozuje lázeňský hotel - namítá, že obecné soudy tím, že ji považovaly za veřejnou instituci, a tedy povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, porušily její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Krajský soud v Plzni stěžovatelce napadeným rozsudkem (již podruhé) uložil v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti rozhodnout o žádosti vedlejšího účastníka o informace ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání, kterou stěžovatelka uzavřela s jinou obchodní korporací. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud taktéž napadeným rozsudkem.
3. Jádrem sporu byla otázka, zda je stěžovatelka veřejnou institucí, a tedy subjektem povinným poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní soudy vyšly z toho, že obchodní společnost je veřejnou institucí, pokud je ze 100 % vlastněna státem a zároveň v převažující míře naplňuje kritéria vyplývající z nálezu ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06, N 10/44 SbNU 129, ve věci Letiště Praha (způsob vzniku a zániku, osoba zřizovatele, subjekt vytvářející orgány, existence či neexistence státního dohledu a veřejný či soukromý účel). Zdůraznily, že stěžovatelku efektivně řídí i kontroluje stát, na čemž nic nemění skutečnost, že tak činí prostřednictvím procesů upravených soukromoprávními předpisy. I vznik a zánik stěžovatelky má plně pod kontrolou stát. Z důvodu zajištění veřejné kontroly hospodaření s veřejným majetkem je třeba se v pochybnostech přiklonit k širšímu pojetí povinných subjektů. Jelikož je stěžovatelka stoprocentně vlastněna státem a naplňuje čtyři z pěti kritérií nálezu Letiště Praha, nebylo nutné se podrobně zabývat jejím účelem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebrala nálezy, v nichž se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu "veřejná instituce", s tím, že až v jejím případě soudy dovodily, že podstatné je jedině to, kdo vykonává jednotlivá oprávnění ke vzniku a zániku, ustanovování orgánů instituce a dohledu nad její činností, byť by plně vycházela ze soukromoprávních pravidel platných pro jakoukoli jinou obchodní společnost. Tím se však kritéria vymezená v nálezu Letiště Praha stávají při stoprocentní majetkové účasti státu zbytečná. Z nálezu ze dne 20. června 2017 sp. zn. IV. ÚS 1146/16, N 101/85 SbNU 679, ve věci ČEZ, vyplývá pouze to, že stoprocentní majetková účast státu je nezbytným předpokladem pro posuzování povahy obchodní společnosti jako veřejné instituce. V judikatuře není žádná opora pro závěr, že obchodní společnost stoprocentně vlastněná státem je bez dalšího veřejnou institucí. Stěžovatelka má za to, že je třeba posuzovat podstatu jednotlivých kritérií vymezených v nálezu Letiště Praha, nikoli osobu, která je zrovna naplňuje. U vzniku stěžovatelky chybí jakákoli veřejnoprávní ingerence státu a zbývají pouze prvky soukromoprávní, tedy založení prostřednictvím zakladatelské listiny a zrušení prostřednictvím rozhodnutí valné hromady. Přístup, že při vzniku a zániku instituce převažují veřejné prvky, protože o nich rozhoduje osoba veřejného práva, je principiálně nesprávný, neboť ztotožňuje kritérium vzniku a zániku s kritériem osoby zřizovatele. Totéž platí pro hlediska subjektu vytvářejícího jednotlivé orgány instituce a existence či neexistence státního dohledu nad její činností. Volba orgánů stěžovatelky probíhá způsobem typickým pro soukromoprávní korporace. Stát nemá vůči stěžovatelce nějaké specifické nástroje dohledu oproti fyzickým či právnickým osobám soukromého práva ve srovnatelném postavení. Nakonec stěžovatelka zdůraznila, že ani jeden z obecných soudů neshledal, že by plnila převážně veřejný účel.
5. Nejvyšší správní soud ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili, krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
6. Jak bylo uvedeno výše, správní soudy rozhodovaly o tom, zda je stěžovatelka veřejnou institucí, již podruhé. Ústavní stížnost proti jejich prvním - prakticky shodně odůvodněným - rozhodnutím odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne ze dne 11. července 2023 sp. zn. II. ÚS 1384/23, což reflektoval již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Ústavní soud v uvedeném usnesení shledal, že právní závěry správních soudů byly důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou judikaturu a nelze je hodnotit jako neústavní. Závěr, že stěžovatelka je veřejnou institucí, vyplývá z ústavně konformní aplikace judikatury Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 618/18, N 49/93, SbNU 167, ve věci OTE, dovodil, že v pochybnostech je třeba volit rozšiřující výklad okruhu povinných subjektů. Správní soudy ústavně korektně dovodily naplnění kritérií vymezených v nálezu Letiště Praha, neboť posoudily, které znaky (veřejné, či soukromé) u stěžovatelky převažují.
7. S ohledem na to, že správní soudy nyní napadená rozhodnutí postavily na shodném odůvodnění jako ta předešlá a že stěžovatelka uplatňuje prakticky shodnou argumentaci jako ve své první ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud důvod posoudit věc nyní odlišně.
8. Klíčové je, že povinnost poskytovat informace veřejných institucí má základ v zákoně o svobodném přístupu k informacím, nikoli v ústavním pořádku (na rozdíl od státu a územních samosprávných celků, respektive jejich orgánů, viz čl. 17 odst. 5 Listiny a část VI./a nálezu ČEZ). Výklad této povinnosti, včetně výkladu samotného pojmu "veřejná instituce", je tedy výkladem podústavního práva, který náleží primárně správním soudům, zejména Nejvyššímu správnímu soudu, jenž je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví (čl. 92 Ústavy České republiky, § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; viz například nález ze dne 16. prosince 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, N 233/103 SbNU 372, bod 19). Ústavní soud do výkladu podaného správními soudy zasahuje pouze, pokud vybočí z mezí ústavnosti (zejména, vykazuje-li prvky svévole, například nález ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. Pl. ÚS 46/23, bod 15), což se v případě stěžovatelky nestalo, jak je uvedeno výše.
9. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu