I. ÚS 2737/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let a dále k peněžitému trestu ve výměře 1 620 000 Kč. Stěžovatel nastoupil k výkonu trestu dne 30. 3. 2021, přičemž dne 18. 1. 2023 z něj byl podmíněně propuštěn. Stěžovatel však nezaplatil většinu uloženého peněžitého trestu a Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 6. 10. 2023 nařídil výkon náhradního trestu odnětí svobody (a to v poměrné části trvání 15,5 měsíce).

2. Po vykonání části přeměněného trestu podal stěžovatel žádost o podmíněné propuštění, o které rozhodovaly obecné soudy ve zde napadených rozhodnutích. Obvodní soud pro Prahu 6 vyhodnotil žádost stěžovatele jako předčasnou, a proto ji zamítl. Uvedl, že nelze postupovat podle § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "ZOVT"), který stanoví, že postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný. V tomto případě totiž odsouzený nevykonával tresty zároveň, předchozí trest odnětí svobody byl již vykonán (resp. z něj byl podmíněně propuštěn), a proto se nejedná o trest jediný.

3. Městský soud v Praze následně zamítl stížnost proti usnesení obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že ačkoli byl peněžitý trest (následně přeměněný na trest odnětí svobody) uložen totožným rozsudkem jako původní trest odnětí svobody, nejedná se o jediný trest ve smyslu § 77 ZOVT. S oporou v komentářové literatuře městský soud zdůraznil, že za postupně uložené tresty lze označit jen ty, kdy předchozí trest ještě nebyl zcela vykonán. To však není případ stěžovatele. Městský soud se také vyjádřil k souladu daného výkladu zákona s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazoval.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále tvrdí, že jeho žádost o podmíněné propuštění nebyla předčasná. Ustanovení § 77 ZOVT má být podle něj vykládáno ve prospěch jedinosti postupně uložených trestů. To dovozuje i z nálezů sp. zn. II. ÚS 2148/21 a I. ÚS 232/22. Městský soud se nevypořádal se stížnostními argumenty a pouze uvedl, že podmínkou aplikace § 77 ZOVT je, že tresty na sebe navazují. Také jiné právní předpisy však svědčí o tom, že zákonodárce měl úmysl vytvářet co nejširší fikci jedinosti trestu. Stěžovatel považuje za logický ten výklad, že postupně uložené tresty z jednoho odsuzujícího rozsudku je nutné považovat za trest jediný. Opačným výkladem došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Výklad § 77 ZOVT, provedený obecnými soudy a aplikovaný na situaci stěžovatele, nejenže není protiústavní, ale je zcela logický a správný. Obecné soudy poukázaly na to, z jakých důvodů by opačný výklad vedl k absurdním systémovým důsledkům (bod 8 odůvodnění městského soudu). Stěžovatel ve své argumentaci opětovně pomíjí, že se v jeho případě nejedná o dosud zcela nevykonané tresty ve smyslu § 77 ZOVT, přestože si musí být vědom, že z předchozího výkonu trestu již byl podmíněně propuštěn. Pokud stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu, činí tak pouze zcela obecně, resp. prostřednictvím kopírování závěrů z různých nálezů, které se však na zde posuzovanou věc vůbec neuplatní, jelikož se týkají situací postupně uložených dosud nevykonaných trestů (např. nález sp. zn. I. ÚS 232/22, bod 14). Jak již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně, srozumitelně a ústavně konformně odůvodnily, to není případem stěžovatele.

6. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu