Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Popoviče, zastoupeného JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 829/36a, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 22 Cdo 2264/2024-333, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2024 č. j. 13 Co 390/2023-270, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. srpna 2023 č. j. 4 C 92/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, a městysu Stráž, IČ: 00260169, sídlem Stráž 1, Stráž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se určovací žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku v k. ú. S. Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nedošlo k vydržení ani k mimořádnému vydržení sporného pozemku. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") následně napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že stěžovatel se v posuzovaném případě držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu nejen chopil, ale v nepoctivé držbě i pokračoval. Okresní soud postupoval správně, pokud neposkytl právní ochranu nepoctivému úmyslu stěžovatele a žalobu o určení, že je stěžovatel vlastníkem sporného pozemku, zamítl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž nijak nezdůvodnil jeho přípustnost a ani nijak nevymezil dovolací důvod. Navrhl, aby "dovolací soud připustil možnost tohoto dovolání a poté, aby rozhodl tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni se zruší." Vzhledem k tomu, že stěžovatel neoznačil žádný předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a žádný takový předpoklad zřetelně nevyplývá ani z obsahu dovolání, přičemž tato vada nebyla ve lhůtě k podání dovolání odstraněna, jednalo se o neprojednatelné (vadné) dovolání a v dovolacím řízení nebylo možno pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud proto napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání stěžovatele odmítl.
4. Proti všem v záhlaví citovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. V té nejprve shrnuje podstatu dosavadního řízení a následně uvádí, že obecné soudy založily své úvahy na použití špatné právní úpravy (vycházely z "nového" občanského zákoníku - zákon č. 89/2012 Sb., měla však být použita starší úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb.) a špatně rovněž určily okamžik, ke kterému zjišťovaly stav vlastnictví pozemku. Stěžovatel současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník hodlá s nemovitostí dále nakládat, tj. převést ji na třetí osobu.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního soudu a krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatele odmítl jako vadné z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu. Postup Nejvyššího soudu hodnotil Ústavní soud však pouze obecně optikou základních práv, jejichž porušení se stěžovatel dovolává, neboť sám stěžovatel na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Závěr Nejvyššího soudu není ve stížnosti zpochybněn, námitky stěžovatele jsou pouze polemikou se závěry okresního a krajského soudu. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel jen chybně uvádí, že tento jeho dovolání zamítl.
7. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatel přípustnost dovolání ani dovolací důvod v podaném dovolání neuvedl a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. Stěžovatel tedy nedostál povinnostem vyplývajícím z o. s. ř., pokud jde o podání dovolání. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoli vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Jde-li o napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou.
9. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tedy Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, konstatuje pouze, že ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
10. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatným usnesením nerozhodoval, neboť napadenými rozhodnutími nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost (jejich podstatou bylo zamítnutí návrhu stěžovatele na určení vlastnického práva k pozemku). Návrh na odložení vykonatelnosti výroků, kterými není uložena žádná povinnost, je přitom ze své podstaty nedůvodný (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 285/24, bod 11).
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu