I. ÚS 2817/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatel byl jakožto voják vyslán personálním rozkazem k plnění úkolů na pozici právního poradce velitelství Mnohonárodnostního sboru severovýchod v polském Štětíně, a to na období od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018. Již po dvou letech však byl předčasně přeřazen zpět do České republiky. Proti zkrácení mise se bránil nejprve u nadřízeného správního orgánu a poté u správních soudů, které nakonec zrušily rozhodnutí o přeřazení stěžovatele zpět do ČR jako nezákonné (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020 č. j. 6 Ad 15/2017-136).

2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené právě tímto nezákonným rozhodnutím. Vedlejší účastnice mezitím stěžovateli uhradila odškodnění ve výši 100 000 Kč; v tomto rozsahu bylo proto řízení zastaveno.

3. Po upřesnění žaloby (a po nepřipuštění rozšíření žaloby o nároky na náhradu škody) byl tedy v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, posuzován nárok stěžovatele na zaplacení 1 900 000 Kč s příslušenstvím, a to výhradně z titulu nemajetkové újmy, tedy psychické újmy způsobené jeho nezákonným přeřazením z mise ve Štětíně zpět do ČR o rok dříve.

4. Obvodní soud pro Prahu 6 výrokem I. zastavil řízení co do částky 100 000 Kč, která již stěžovateli byla uhrazena. Nad rámec toho přiznal výrokem II. stěžovateli ještě 35 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. Výrokem IV. dále rozhodl, že žalovaná (vedlejší účastnice) je povinna stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 55 482 Kč.

5. Obvodní soud se podrobně věnoval tvrzené nemajetkové újmě, která stěžovateli měla vzniknout. Poukázal na to, že stěžovatel jako voják z povolání musí být ve větší míře připraven na změny místa výkonu služebního poměru. Pokud stěžovatel následně sledoval změnu chování ke své osobě u svých kolegů, nemůže to jít k tíži vedlejší účastnice, neboť se jedná o vztahy na pracovišti, za které vedlejší účastnice nemůže nést přímou odpovědnost a které nejsou v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Obvodní soud neshledal ani, že by stěžovateli byla způsobena zvlášť závažná újma na jeho vojenské kariéře; poukázal např. na to, že se po misi vrátil na stejné pracovní zařazení, ze kterého byl vyslán. Obvodní soud se vyjádřil také k tvrzené újmě, způsobené stresem ze stěhování, které se dotklo i rodiny stěžovatele. Upozornil na to, že každé stěhování přináší určité obtíže. Důležité je, že stěžovatel i rodina věděli o stěhování zpět do ČR s dostatečným (šestiměsíčním) předstihem. Ke stěhování by ostatně beztak později došlo. Nakonec obvodní soud provedl srovnání s podobnými případy, řešenými v judikatuře, a dospěl k závěru, že celková náhrada nemajetkové újmy ve výši 135 000 Kč je přiměřená.

6. Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal. Vytkl soudu mj. to, že nepřipustil změnu žaloby. Zejména však nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, k čemuž předestřel komplexní argumentaci. Městský soud v Praze nato doplnil dokazování o výslech svědka navrženého stěžovatelem, avšak rozsudek obvodního soudu potvrdil. Změnil jej pouze v tom rozsahu, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení i za den 15. 11. 2022.

7. Městský soud uvedl, že byť by případně i nesouzněl s důvody, které soud prvního stupně vedly k nepřipuštění rozšíření žaloby o nároky na náhradu škody, v situaci, kdy stěžovatel posléze žaluje tyto nároky v samostatném řízení, je tato otázka pro souzenou věc bezpředmětná. K podstatě věci, tedy ke sporné výši odškodnění, uvedl městský soud, že se se závěry obvodního soudu ztotožňuje. Nezákonný personální rozkaz, kterým byl stěžovatel převelen zpět do ČR, byl sice podle městského soudu motivován ad hominem, tato skutečnost však nevede k dalšímu zvýšení odškodnění, které již dané okolnosti dostatečně reflektuje. Zvýšenou míru stresu stěžovatele, vyplývající ze změny místa výkonu práce, není možné spojit pouze s nezákonným rozhodnutím. Na zdravotním stavu se tento stres nijak neprojevil, což bylo potvrzeno lékařskou zprávou. V případě stěžovatele nedošlo ke zcela zásadní nemajetkové újmě, která by spočívala např. v rozvratu rodinného života, profesním pádu na dno či nezákonném trestním stíhání. K tvrzeným zásahům do rodinného života stěžovatele doplnil městský soud např. to, že ke změně kolektivu dětí by beztak došlo, jen o něco později, až by se děti se stěžovatelem vracely zpět do ČR.

8. Výrokem I. proto městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu o výši odškodnění za nemajetkovou újmu. Výrokem II. uložil vedlejší účastnici zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 63 710 Kč. Výrokem III. a IV. pak městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit 1) vedlejší účastnici částku 1 200 Kč a 2) státu - Městskému soudu v Praze - částku ve výši 885 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Při určování přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy se obecné soudy podle Nejvyššího soudu neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti všem výrokům všech napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost představuje značně rozsáhlou polemiku s vícero aspekty napadených rozhodnutí. Na 37 stranách stěžovatel představuje argumentaci v několika logických celcích. Ústavní soud je na tomto místě pro přehlednost jen stručně shrnuje.

11. Stěžovatel předně nesouhlasí s výší jemu poskytnutého zadostiučinění (odškodnění). Tvrdí, že neplní funkci preventivní ani satisfakční, že soudy nezohlednily jedinečné okolnosti případu včetně vědomě vydaného nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel znovu předkládá srovnání s jinými případy náhrady škody a nemajetkové újmy. Dále tvrdí porušení rovnosti v právech, které spatřuje v tom, že soudy stereotypně argumentovaly tím, že jako voják musí snést vyšší míru diskomfortu. Podle stěžovatele rovněž obvodní soud chybně nepřipustil rozšíření žaloby o nárok na náhradu majetkové újmy. V oddílu nazvaném jako "Další procesní vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces" pak stěžovatel upozorňuje na údajné zmatky způsobené dočasnou změnou obsazení rozhodujícího senátu obvodního soudu; poukazuje také na to, že různé předsedkyně senátu vyjádřily předběžně odlišné představy o adekvátní výši odškodnění.

12. Dále stěžovatel tvrdí, že obvodní soud se v písemném vyhotovení rozsudku odchýlil od vyhlášené verze. Při vyhlašování rozsudku v části týkající se nákladů řízení uvedl soud, že stěžovateli přizná náhradu za určité úkony, přitom však v písemném vyhotovení rozsudku je rozhodnuto opačně. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací městského soudu v této souvislosti, který uvedl, že "(...) prezentoval-li soud prvního stupně názor opačný, šlo o názor nesprávný, pročež by jej odvolací soud korigoval, doznal-li by vyjádření i v písemném vyhotovení rozsudku".

13. Nakonec stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům odvolacího řízení; tvrdí rozpor s judikaturou Ústavního soudu, týkající se právě přiznávání náhrady nákladů ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Výsledek odvolacího řízení závisel na uvážení soudu, a proto měly jít náklady zcela k tíži vedlejší účastnice.

Vyjádření k ústavní stížnosti, replika stěžovatele

14. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Setrvává na závěru, že částka ve výši 135 000 Kč není zjevně nepřiměřeným zadostiučiněním. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani v tom, jakým způsobem zhodnotil ad hominem motivaci nezákonného personálního rozkazu. Nejvyšší soud se také ztotožnil s tím, jak soudy vyhodnotily chování vedlejší účastnice v kompenzačním řízení. Z hlediska tvrzených vad řízení pak odkázal na zákonem stanovený rozsah dovolacího přezkumu. Za nepřiléhavý považoval Nejvyšší soud odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1818/2022.

15. Městský soud se (v souladu s formulací žádosti Ústavního soudu o vyjádření) zabýval zejména argumentací týkající se nákladových výroků. V nálezech citovaných stěžovatelem se podle Městského soudu jednalo o jiné situace v tom, že se proti rozsudku odvolal nejen poškozený (stěžovatel), ale i žalovaná. V tomto případě se však žalovaná (vedlejší účastnice) proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala. Stěžovatel navíc v odvolacím řízení neuspěl vůbec, nemohl tedy být nákladovým výrokem penalizován za ne zcela přiléhavý odhad výše přiznaného nároku. Městský soud nespatřuje nic nelogického ani v tom, že dal stěžovateli uhradit 885 Kč jako náhradu nákladů vzniklých výslechem svědka; stěžovateli se totiž tímto výslechem ani zčásti nepodařilo podpořit svůj tvrzený nárok na vyšší odškodnění.

16. Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

17. Vedlejší účastnice uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Korigovala také vyjádření stěžovatele, že se za 7 let souzení domohl jen částky 135 000 Kč. V souvisejících řízeních bylo stěžovateli vyplaceno celkem cca 1 500 000 Kč. Stěžovatel dále pokračuje ve své kariéře vojáka z povolání, přičemž je i nadále služebně zařazen na nejvyšším stupni velení, na kterém působil před vysláním na zahraniční pracoviště, a to vše při zachování jeho vojenské hodnosti podplukovníka, a tedy i výše služebního platu a dalších platových náležitostí. Nadřízenými nejsou vůči stěžovateli realizována žádná opatření, která by měla negativní dopad do jeho profesního či soukromého života.

18. Stěžovatel v replice uvedl, že další kauzy, na které odkazuje vedlejší účastnice, a ve kterých se stěžovatel domohl dalších odškodnění, jsou kauzami samostatnými, jejichž souvislost lze spatřovat pouze v rovině příčin a následků jednotlivých nezákonných rozhodnutí. Trvá tedy na tom, že za nezákonné rozhodnutí se domohl pouze částky 135 000 Kč. Dále stěžovatel shrnul kompletní výčet sedmi soudních sporů, které nyní vede. V pěti z nich se přitom svých práv dovolával úspěšně. K tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatel je nadále zařazen na nejvyšším stupni velení, uvedl stěžovatel, že není pravdivé. Stěžovatel nevykonává službu v rámci velení AČR, nýbrž je zařazen na sekci komunikačních a informačních systémů Ministerstva obrany na pozici ve vojenské odbornosti, která neodpovídá jeho předcházející kvalifikaci právního poradce. K vyjádření městského soudu uvedl stěžovatel, že jeho argumentaci nerozumí. Stěžovatel prokázal základ nároku. Dle ustálené rozhodovací praxe je v řízeních o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci posuzováno řízení před soudem prvního stupně a stupněm odvolacím za jeden celek. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem, že přiznané zadostiučinění není nepřiměřené okolnostem případu. Pokud Nejvyšší soud uvádí, že se nepřezkoumatelností a jinými vadami řízení nemohl sám zabývat, protože takovému postupu brání zákonem stanovený rozsah dovolacího přezkumu, opět se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zříká své role. Ve zbytku je vyjádření stěžovatele již jen pokračující polemikou, resp. opakovanou reakcí na ty závěry, se kterými stěžovatel od počátku nesouhlasí, a proto Ústavní soud tyto pasáže repliky již dále nerekapituluje.

Posouzení ústavní stížnosti

IV/a Ústavnost výše přiměřeného zadostiučinění

19. Ústavní soud na prvním místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů, ale chrání ústavnost a základní práva a svobody. Posouzení toho, jak vysoká náhrada náleží poškozenému za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, je především úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Ten je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

20. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily jeho ústavně zaručená základní práva či svobody.

21. Vzhledem k rozsáhlosti ústavní stížnosti a šíři uplatněných námitek není účelné, ba ani možné, aby Ústavní soud znovu rekapituloval a vypořádal každou tuto jednotlivou námitku. Učinily tak již obecné soudy, což je ostatně pro posouzení věci Ústavním soudem rozhodné. Obecné soudy se řádně zabývaly všemi skutečnostmi důležitými pro určení výše zadostiučinění. Žádnou z nich neopomenuly, stěžovatel ostatně ani netvrdí opak. Ústavní stížnost tedy ve skutečnosti představuje pouhý nesouhlas s tím, jakou váhu, resp. finanční "ohodnocení" obecné soudy přiznaly jednotlivým skutkovým okolnostem. Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je však podstatné, že soudy vzaly skutkové okolnosti v potaz takovým způsobem, který nevykazuje známky libovůle ani jiných vad, které by zakládaly protiústavnost (např. bod 12 až 14 odůvodnění obvodního soudu).

22. Námitky stěžovatele jsou tedy opakovaným zdůrazněním skutečností, se kterými však obecné soudy řádně pracovaly. To platí zejména pro tvrzení, že nezákonné rozhodnutí bylo, slovy stěžovatele, zlovolné (motivováno ad hominem). Obecné soudy uznaly, že nezákonné rozhodnutí bylo tímto způsobem patrně motivováno a také tuto skutečnost promítly do celkové výše přiznaného zadostiučinění. Např. v bodě 27 odůvodnění městský soud uvedl, že právě tento aspekt posuzované věci je hlavním důvodem samotného přiznání odškodnění. Není tedy pravdou, že by obecné soudy motivaci nezákonného rozhodnutí nevzaly v potaz. Tím pozbývají relevance také stěžovatelovy námitky týkající se nedostatečné preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy.

23. Obecné soudy tedy dospěly k závěru o přiznání celkové částky odškodnění ve výši 135 000 Kč, kterou, i kdyby Ústavní soud hypoteticky považoval za nižší, nelze považovat za natolik excesivně nízkou, aby porušovala základní práva a svobody stěžovatele (zejména čl. 36 odst. 3 Listiny). Obecné soudy v tomto smyslu poukázaly na různé okolnosti, které je vedly k závěru, že újma stěžovatele nebyla natolik intenzivní, aby zakládala nárok na vyšší odškodnění. Soudy rovněž provedly srovnání s jinými, stěžovatelem odkazovanými případy, ve kterých byla způsobená újma nesrovnatelně vyšší. Městský soud uvedl, že nemíní újmu bagatelizovat, avšak stěžovatelem popisované pocity frustrace z arogance moci atp. nepředstavují natolik intenzivní nemajetkovou újmu jako např. rozvraty manželství způsobené nezákonným trestním stíháním (bod 27 odůvodnění městského soudu).

24. Veškeré okolnosti a kritéria, na které obecné soudy poukázaly, byly dle Ústavního soudu použity legitimně a nešlo o kritéria svévolná. Poukaz obecných soudů na to, že stěžovatel je vojákem z povolání, který z povahy své profese musí flexibilněji reagovat na možné pracovní změny, není porušením principu rovnosti, jak tvrdí stěžovatel. Jde o pouhou ilustraci toho, proč újma stěžovatele nebyla natolik intenzivní. Obecné soudy stejně tak poukázaly na to, že k návratu zpět do ČR by v případě stěžovatele beztak došlo (pouze později), a že o přeřazení byl s dostatečným předstihem informován. V bodě 14 odůvodnění rovněž obvodní soud velmi podrobně rozebral rodinnou situaci stěžovatele a ilustroval, proč dopady na rodinný život neodůvodňují vyšší odškodnění.

25. Ústavní soud tedy znovu shrnuje, že není další, natož první instancí v soustavě obecných soudů, a proto nerozhoduje o přiměřenosti výše zadostiučinění. Ústavní soud pouze kontroluje, zda přiznaná částka není zjevně a protiústavně nepřiměřená. Tomu odpovídá skutečnost, kterou ostatně zdůrazňuje i sám stěžovatel, a to, že exaktní stanovení konkrétní výše zadostiučinění je v těchto typových případech téměř nemožné a má vždy zdroj v subjektivních východiscích. Právě proto je důležitá zdrženlivost Ústavního soudu, který je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti, a který má toto do velké míry subjektivní zhodnocení ponechat v co nejširší míře na obecných soudech. Důležité přitom je, že soudy se se všemi namítanými okolnostmi, které posuzovanou věc provázely, velmi podrobně vypořádaly. Nejde tedy o rozhodnutí nepřezkoumatelná, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. To, co stěžovatel považuje za nepřezkoumatelnost, je ve skutečnosti rovněž důsledkem nemožnosti exaktně stanovit, jakou hodnotu pro výši odškodnění má ta která konkrétní okolnost. Důležité však je, že obecné soudy tyto okolnosti vzaly v potaz a dovodily z nich závěr, který není zjevně svévolný ani nepřiměřený.

IV/b Náklady řízení

26. Separátní otázku pak představuje problematika nákladů odvolacího řízení v celkové výši 2 085 Kč, proti jejichž uložení stěžovatel rovněž brojil.

27. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl: "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

28. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou tedy zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele.

29. Ústavní soud si je vědom své judikatury, která se v některých výjimečných případech zabývala typově shodnou otázkou, jako je tomu ve zde posuzované věci. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1934/23 Ústavní soud vytkl obecným soudům, že stěžovatelce, která prokázala základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), uložily zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. V důsledku pozdějšího judikaturního vývoje, zejména v důsledku přijetí výše citovaného stanoviska, to však samo o sobě neznamená, že Ústavní soud připustí k věcnému přezkumu typově obdobnou věc, pokud tato věc svými okolnostmi nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. To Ústavní soud nejnověji potvrdil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 (např. bod 23).

30. Žádná taková mimořádná okolnost přitom v posuzované věci není dána a stěžovatel ji ani netvrdí. V posuzované věci jde o otázku náhrady nákladů řízení (dokonce pouze odvolacího řízení), která již sama o sobě v zásadě nedosahuje ústavněprávního významu. K tomu v posuzované věci přistupuje také fakt, že výše uložených nákladů řízení dosahuje pouze zcela bagatelní výše 2 085 Kč. Je navíc skutečností, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně se vedlejší účastnice (žalovaná) neodvolala, čímž se posuzovaná věc odlišuje od některých stěžovatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel navíc v odvolacím řízení neměl ani částečný úspěch, čímž se rovněž posuzovaná věc odlišuje od některých stěžovatelem citovaných nálezů, ve kterých obecné soudy poměřovaly úspěch a neúspěch žalobce v odvolacím řízení poté, co se odvolal jak žalobce, tak žalovaný.

31. I bez ohledu na tyto konkrétní okolnosti posuzované věci je však pro posouzení ústavní konformity nákladových výroků rozhodné to, že ve zde posuzované věci není dán přesah vlastních zájmů stěžovatele ani jiná okolnost, která by zakládala ústavněprávní význam nákladových výroků. Jedině to by mohlo Ústavní soud vést k věcnému přezkumu jejich ústavnosti. Tím, že se v posuzované věci jedná o náklady řízení, a to pouze odvolacího řízení, a současně ve zcela bagatelní výši, jde o otázku, která, jak bylo uvedeno, zůstává až na zcela výjimečné případy mimo působnost přezkumu Ústavním soudem.

32. Ústavní soud tedy dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům již takříkajíc v prvním kroku ústavněprávního přezkumu - shledal, že námitky stěžovatele nedosahují ústavněprávní relevance, a jejich podstatou se tedy meritorně nezabýval.

IV/c Další námitky stěžovatele

33. Stěžovatel rovněž uplatnil několik námitek, které jsou však ze své povahy rovněž zjevně neopodstatněné (či nepřípustné v širokém slova smyslu), jelikož nesouvisí s posuzovanou věcí. Jde zejména o argumentaci, týkající se náhrady zvýšených životních nákladů, kterých se stěžovatel domáhá v jiném řízení - v něm jsou samozřejmě obecné soudy povinny respektovat nálezovou judikaturu Ústavního soudu, dopadá-li na případ stěžovatele; jde zejména o stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2859/23.

34. Stejně tak se Ústavní soud nemohl věnovat námitkám ohledně odmítnutí návrhu na rozšíření žaloby o nárok na náhradu majetkové újmy před soudem prvního stupně. Jak stěžovatel sám poukazuje, tento nárok je již rovněž předmětem samostatného řízení. Rolí Ústavního soudu není, aby hodnotil, jakým způsobem měla být specifikována a tvrzena újma v řízení před obecnými soudy. Je právě na obecných soudech, aby zvolily vhodný procesní postup pro tvrzení rozhodných skutečnosti. I kdyby však zvolily postup do jisté míry nevhodný, nezakládá to automaticky protiústavnost napadených rozhodnutí, zvláště, je-li nárok nakonec v jiném řízení přece jen projednán.

35. K tvrzenému rozporu mezi vyhlášenou verzí rozsudku obvodního soudu a jeho písemným vyhotovením v části týkající paušální odměny za úkony ve výši 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. odkazuje Ústavní soud pro stručnost na výstižné odůvodnění městského soudu v bodě 33. Lze alespoň shrnout, že důležité je, že závěry, které se promítly v písemném vyhotovení rozsudku, a které také nabyly právní moci, byly v odvolacím řízení přezkoumány, shledány správnými, a za takových okolností nebyl městský soud nucen přistoupit k toliko formálnímu zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, které se navíc týkalo jen části výroku o nákladech řízení.

36. Konečně ani změna předběžného názoru soudu na adekvátní výši zadostiučinění po změně obsazení senátu nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí. Z ústavního pořádku neplyne zákaz toho, aby soud korigoval vlastní předběžný názor poté, co je provedeno dokazování ve věci samé.

Závěr

37. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu