I. ÚS 2822/25

Odůvodnění

1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice 1) a 2) jako zákonné dědičky po zůstaviteli domáhaly určení, že sporná část pozemku byla vlastnictvím zůstavitele ke dni jeho smrti, a to na základě vydržení. Stěžovatelé v tomto řízení vystupovali spolu s vedlejším účastníkem 3) na straně žalovaných. V poslední fázi řízení Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem rozhodl, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem sporné části pozemku (výrok I). Rozhodl také o nákladech nalézacího řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 3) a vůči němu řízení zastavil (výrok I). Dále změnil rozsudek obvodního soudu pouze tak, že se určovací rozsudek vztahuje jenom na stěžovatele a jeho nedílnou součástí je geometrický plán vyznačující část sporného pozemku (výrok II). Shodně s obvodním soudem uvedl, že vlastníkem sporné části pozemku se stal právní předchůdce vedlejších účastnic 1) a 2) na základě vydržení vlastnického práva nejpozději v roce 1994. Navíc shodně s obvodním soudem uzavřel, že pokud by nedošlo k vydržení v tomto roce, k vydržení by došlo v roce 2011. Závěrem městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nenaplňující předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 tamtéž (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

4. Stěžovatelé podávají ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, v níž namítají, že postupem těchto soudů byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně dobré víry právního předchůdce vedlejších účastnic 1) a 2). Zdůrazňují, že geometrický plán z roku 1991 musel vyvolat u této osoby pochybnosti, zda skutečně vlastní spornou část pozemku. Domnívají se, že v posuzovaném případě nemohlo dojít k vydržení právě z důvodu absence dobré víry. Úvaha obecných soudů je proto podle nich naprosto nepřiměřená a svévolná. Závěrem nesouhlasí ani se způsobem, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejich námitkou překážky věci pravomocně rozsouzené.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.

6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, překračuje-li meze ústavnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999).

7. Právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci úspěch ve věci či výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2762/22 z 18. 10. 2022). V žádném z uvedených ohledů nicméně Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů nezaznamenal.

8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně dobré víry právního předchůdce vedlejších účastnic 1) a 2). Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů. Proto se v této souvislosti zabýval toliko tím, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti (srov. usnesení I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).

9. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy podrobně vysvětlily, z jakých důvodů učinily závěr o dobré víře nabyvatele sporné části pozemku, který jako vlastník užíval vedlejší pozemky od roku 1984 na základě kupní smlouvy registrované státním notářstvím, přičemž sporná část nemovitosti byla k těmto pozemkům připlocena již od roku 1948. Po celou dobu užívání až do roku 1994 neměl zůstavitel pochybnosti, že je vlastníkem i sporné části nemovitosti. Zánik dobré víry nemohl způsobit ani geometrický plán č. 728, jelikož z něj nebylo zřejmé, zdali plot vede po správné hranici pozemků, nebo mimo ni. Pochybnosti stěžovatelů ohledně připlocené části pozemků byly poprvé sděleny právnímu předchůdci vedlejších účastnic 1) a 2) až v roce 1995, tedy poté, co předmětnou část již vydržel (bod 12 a 18 rozhodnutí městského soudu).

10. Nejvyšší soud v bodech 11 až 16 napadeného usnesení také vysvětlil, že v daném případě by bylo možné učinit závěr o dobrověrném nabytí části pozemku i za situace, že v kupní smlouvě nebyla uvedena výměra nemovitostí. Zdůraznil, že dobrá víra není odvozována od skutečnosti, jestli se nabyvatel seznámil s výměrou převáděných pozemků. Relevantní je rozdíl mezi převáděnou a fakticky drženou plochou pozemku. Dobrá víra bude zpravidla absentovat, pokud se plocha drženého pozemku, k němuž má v katastru nemovitostí evidované vlastnické právo jiná osoba, blíží nebo dokonce převyšuje plochu pozemku vlastněného. To však není případ této věci. Ani Ústavní soud nemá, co by takovému odůvodnění z hlediska ústavnosti vytkl.

11. Věcný přezkum Ústavním soudem nakonec nemůže založit ani výtka stěžovatelů, že dovolací soud zasáhl do základních práv stěžovatelů, pokud dovolání odmítl i v části týkající se překážky věci pravomocně rozsouzené. Nejvyšší soud v bodě 22 uvedl, že tuto vadu by mohl zkoumat až tehdy, pokud by bylo dovolání stěžovatelů z jiného důvodu přípustné podle § 242 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu. Navíc zdůraznil, že k přezkumu překážky věci pravomocně rozsouzené slouží především žaloba pro zmatečnost.

12. V této věci je podstatné, že se uvedená námitka týká zmatečnostní vady. V souladu s § 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ve věci samé, jestliže se domnívá, že posuzovaná věc byla již dříve pravomocně rozhodnuta. Z ústavní stížnosti ani z přiložených rozhodnutí nicméně nevyplývá, že by stěžovatelé tento procesní prostředek uplatnili, resp. že by o něm již bylo soudem rozhodnuto. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti je proto tato námitka nepřípustná, neboť stěžovatelé v této části nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 660/25 ze dne 16. 4. 2025). Stěžovatelé navíc ani nerozporují závěr Nejvyššího soudu, že tuto námitku v odvolacím řízení neuplatnili. Naopak z bodu 4 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu plyne, že v odvolání tvrdili, že posuzovaná věc nebyla již dříve pravomocně rozhodnuta. Svůj postoj obrátili teprve v řízení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v části, ve které stěžovatelé namítají zmatečnostní vady, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu