ÚS 283/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P. (dříve Š.), zast. JUDr. J. K., advokátem, proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Odboru správních činností policie, č. j. PSP-293/OSČ-99, ze dne 8. 4. 1999, ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Obvodního ředitelství pro Prahu 9, služby správních činností - 3. skupina, č. j. OR 9-41/PDS-PS-99, ze dne 17. 2. 1999, a o návrhu na zrušení § 17 zákona č. 216/1999 Sb., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti napadl stěžovatel ve výroku uvedená rozhodnutí, jimiž mu bylo podle ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí, ve znění pozdějších předpisů, odepřeno vydání cestovního dokladu. Svá rozhodnutí správní orgány odůvodnily tím, že proti stěžovateli a žadateli o vydání cestovního dokladu je vedeno trestní stíhání zahájené dne 31. 7. 1995 pro podezření z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím správních orgánů došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle jeho názoru policejní orgány rozhodly sice v mezích zákona, avšak naprosto proti jeho duchu, neboť samotné znění § 17 zákona č. 216/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje žádná konkrétní kritéria hodnocení a ponechává vydání či nevydání cestovního dokladu zcela na libovůli úředníků, kteří ve věci rozhodují. Tím je mu bráněno ve výkonu povolání (mezinárodní obchod) a v účasti na mezinárodních sjezdech náboženské organizace Svědkové Jehovovi, jejichž je stěžovatel příznivcem. Rovněž tak nemůže spolu s rodinou trávit dovolenou v zahraničí. Stěžovatel spojil ústavní stížnost podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s návrhem na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 216/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti je nucen konstatovat, že je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu a jako takové podléhá přezkoumání ve správním soudnictví (část pátá občanského soudního řádu). Rovněž přímo v zákoně č. 216/1991 Sb. v § 20 je výslovně stanoveno, že "pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo zamítnuto vydání cestovního dokladu, nebo jimiž byl cestovní doklad odňat, jsou přezkoumatelná soudem, byly-li ve správním řízení vyčerpány řádné opravné prostředky".
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. S ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti se Ústavní soud již nezabýval namítanou protiústavností § 17 zákona č. 216/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. července 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu