Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti N. E., zastoupeného Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 49/2024-90 ze dne 24. 7. 2024 a Okresního soudu ve Znojmě č. j. 3 Nt 12502/2023-68 ze dne 19. 12. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal obnovy řízení v trestní věci, v níž byl shledán vinným ze spáchání zločinu vydírání, kterého se měl dopustit výhružkami vůči poškozené K. E. Okresní soud ve Znojmě v záhlaví uvedeným usnesením návrh zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatelem předložené důkazy by ani s dříve provedenými důkazy nemohly mít za následek jiné rozhodnutí. Podle okresního soudu byly jediným novým důkazem či skutečností SMS zprávy, které ale měly mizivý význam, neboť sestávaly z jednostranné komunikace stěžovatele s poškozenou.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením zamítl stížnost proti usnesení okresního soudu. Krajský soud shledal, že se okresní soud dostatečně a přiléhavě vypořádal se stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi a předloženými důkazy. Zdůraznil, že nově předložený důkaz SMS zprávami nemůže vést k odlišnému rozhodnutí o vině stěžovatele, naopak spíše podporuje výpověď poškozené u hlavního líčení.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že soudy hrubě porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť důkazům zaujatě přiřadily nesprávnou váhu v jeho neprospěch. Podle stěžovatele soudy nehodnotily nové důkazy v souvislosti s již dříve provedenými důkazy a nevzaly dostatečně na zřetel, že ve svém souhrnu poukazují na nevěrohodnost poškozené. Dále soudy údajně nezohlednily, že odsuzující rozsudek byl založen na jediném přímém důkazu - výslechu poškozené. Soudy se odkazují na znalecký posudek na osobu poškozené, který ale nemá vyšší váhu než ostatní důkazy. Stěžovatel má tedy za to, že soudy nezvážily, že nové důkazy se nevztahují pouze k věrohodnosti poškozené, ale že také posilují jeho skutkovou verzi. V posledku stěžovatel uvádí, že tvrzení krajského soudu, že se trestného jednání měl dopustit především v osobní, nikoli telefonické komunikaci s poškozenou, není přiléhavé. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 105/21 ze dne 26. 1. 2021 o odmítnutí jeho ústavní stížnosti proti odsuzujícímu meritornímu rozsudku, v němž měl Ústavní soud uvést, že soudy vycházely především z telefonické komunikace.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel taktéž splnil podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávat správnost původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadená meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu (viz nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019). Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li obecný soud takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
7. Dále Ústavní soud připomíná, že není povolán k přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů. Podle své dlouhodobé judikatury by tak mohl výjimečně učinit pouze, dopustily-li by se soudy libovůle. Ta může spočívat buďto ve vyvození skutkových zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo v právním posouzení extrémně nesouladným se skutkovými zjištěními.
8. Napadená rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v porovnání s právě uvedenými hledisky obstojí. Stěžovatel nepředestřel ústavněprávní argumentaci, nýbrž s napadenými rozhodnutími polemizoval námitkami, které již obecné soudy vyvrátily. Soudy dospěly k jednoznačným zjištěním, která přesvědčivě odůvodnily. Tato zjištění logicky právně posoudily podle ústavně konformního výkladu zákona.
9. Podstata ústavní stížnost tkví v kritice hodnocení důkazů obecnými soudy, která se převážně vztahuje k řízení o věci samé, nikoli k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí. Ústavní soud proto ani nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů provedených v řízení, které nebylo nynější ústavní stížností napadeno, nadto které již Ústavní soud přezkoumal ve věci sp. zn. III. ÚS 105/21. Pro přezkum nyní napadených rozhodnutí není rozhodné, zda soud v meritorním odsuzujícím rozsudku vycházel více z telefonické komunikace nebo osobní komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, neboť soudy v nyní napadených rozhodnutích v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, že stěžovatelem nově předložený překlad SMS zpráv nemůže na skutkových zjištěních ničeho změnit.
10. Stěžovatelova polemika s dodržením zásady volného hodnocení důkazů je ústavněprávně neopodstatněná, nepostupovaly-li soudy libovolně (viz výše bod 7). Obecné soudy však z mezí ústavnosti nevybočily; jejich hodnocení je logické a podrobně a srozumitelně odůvodněné. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl konkrétní pochybení obecného soudu, které by mohlo zapříčit nesprávnost skutkových zjištění - např. logickou chybu při hodnocení konkrétního důkazu či opomenutí významné okolnosti. Ústavní soud se pečlivě seznámil s napadenými rozhodnutími i námitkami stěžovatele a uzavírá, že stěžovatel předestřel pouze odlišný náhled na hodnocení důkazů a svou verzi skutkového stavu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné opakovat ústavněprávně konformní hodnocení věci učiněné obecnými soudy.
11. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu