Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Zdenka Kašpara, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1915/2024-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2024 č. j. 62 Co 358/2023-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 2023 č. j. 20 C 30/2023-54, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o výši odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou civilního řízení ve výši 360 825 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice řízení stěžovateli vyplatila odškodnění 149 175 Kč. Stěžovatel však trval na přiznání vyšší částky.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal žalobci z titulu zadostiučinění dalších 43 350 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání změnil prvostupňový rozsudek pouze co do úroků z prodlení a ve zbytku jej potvrdil. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jeho ústavněprávní argumentaci lze stručně shrnout tak, že obecné soudy zdůvodnily napadená rozhodnutí nesprávně, nedostatečně a nepřesvědčivě. Nejvyšší soud údajně odmítl stěžovatelovo dovolání svévolně. Při hodnocení celkové délky posuzovaného řízení podle stěžovatele nevzal v potaz individuální okolnosti případu a nezvážil problém vadného zatížení stěžovatele důkazním břemenem v původním posuzovaném řízení, které trpělo průtahy. Nejvyšší soud údajně nesprávně a svévolně posoudil také kritéria složitosti řízení a počtu zapojených stupňů soudní soustavy.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nepřezkoumává konkrétní výši odškodnění za průtahy v řízení. Ústavní soud se zabývá toliko tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně nevstupuje, nejsou-li příslušné závěry soudů extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (nález ze dne 28. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19).
7. K takovým extrémním vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo. Obecné soudy na příklad aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a navazující judikatuře Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ani jejich závěry týkající se kritéria celkové délky řízení, složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci Ústavní soud neshledal extrémními ani zcela se vymykajícími smyslu a účelu právní úpravy. Obecné soudy svůj postup řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Také Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelova ústavní stížnost v podstatě představuje pouhé pokračování v polemice s posouzením ze strany obecných soudů. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením ze strany Nejvyššího soudu nesouhlasí, ještě nečiní jeho námitky opodstatněnými. Usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vady dosahující ústavního rozměru, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6).
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu