Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky advrt s.r.o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Matejem Kozou, advokátem sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2025 č. j. 4 Cmo 162/2025-236, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a MUDr. Zlaty Takácsové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. K namítaným porušením mělo dojít neaplikací § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.",ve prospěch stěžovatelky.
2. Stěžovatelce jako žalobkyni v občanskoprávním soudním řízení bylo uloženo soudem prvního stupně zaplatit žalované vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Současně bylo uloženo právnímu zástupci vedlejší účastnice uhradit stěžovatelce náhradu jím způsobené části nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na podkladě odvolání jak stěžovatelky, tak vedlejší účastnice, potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů stěžovatelkou a současně bez dalšího zrušil výrok ukládající náhradu části nákladů právním zástupcem vedlejší účastnice. Stěžovatelce rovněž uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Nepřisvědčil tak tvrzením stěžovatelky, že bylo namístě aplikovat v její prospěch § 150 o. s. ř. z důvodu jejích nepříznivých majetkových poměrů, které způsobila vedlejší účastnice.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud svévolně přiznal aktivní legitimaci vedlejší účastnici pro podání odvolání proti výroku ukládajícímu povinnost jejímu právnímu zástupci, tedy postupoval v rozporu s § 147 o. s. ř. Dále opakuje své dřívější námitky stran toho, že v její prospěch mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. Špatnou ekonomickou situaci stěžovatelky způsobila svým jednáním vedlejší účastnice coby členka statutárního orgánu jiné obchodní společnosti, které byla stěžovatelka věřitelem. Tato společnost však již prošla insolvenčním řízením a v rámci exekuce se stěžovatelka na společnosti domohla pouze 5 000 Kč. Odůvodnění vrchního soudu k neaplikaci § 150 o. s. ř. je tak zcela nedostatečné a nereaguje na tvrzení stěžovatelky.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
6. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu neplatí totožná pravidla pro řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Takové mimořádné okolnosti v posuzované věci Ústavní soud neshledal a dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity (srov. čl. 83 Ústavy).
7. Ustanovení § 150 o. s. ř. přiznává soudům částečný prostor pro zvážení specifických okolností, pro které by bylo namístě přistoupit k moderaci náhrady nákladů. Při hodnocení (skutkových) okolností rozhodných pro případné použití tohoto ustanovení platí zásada volného hodnocení důkazů a úkolem Ústavního soudu není a nemůže být věcně přezkoumávat úvahy soudů v této oblasti (usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 191/25, bod 10; usnesení ze dne 7. května 2025 sp. zn. II. ÚS 1087/25, bod 23). Přezkum je omezen pouze na to, zda je rozhodnutí odůvodněné a nikoli zcela svévolné nebo odtržené od právní i faktické reality (nález ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10). Tak se v projednávané věci nestalo. Vrchní soud (i dříve soud prvního stupně) srozumitelně vysvětlil celou úvahu o určení náhrady nákladů řízení i to, proč nebylo namístě § 150 o. s. ř. aplikovat.
8. Ve vztahu k námitce nedostatečného vypořádání tvrzené absence aktivní legitimace vedlejší účastnice Ústavní soud rovněž neshledal vady ústavního charakteru, pro které by bylo namístě rozhodnutí zrušit. Byť lze na úrovni podústavního práva se závěry vrchního soudu polemizovat, výklad podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší. Pro úplnost lze uvést, že vrchní soud posoudil podání vedlejší účastnice, resp. jejího právního zástupce, materiálně a vyložil, že ač byl úkon učiněn jménem vedlejší účastnice, byl s ním její právní zástupce srozuměn a učinit jej chtěl. Proto v řízení nedošlo k takové procesní vadě, která by založila porušení některého ze základních práv stěžovatelky.
9. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu