I. ÚS 2909/24

Odůvodnění

1. U stěžovatele došlo v řízení před obecnými soudy k přeměně ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě na formu ústavní. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud rozhodoval podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku na základě návrhu státního zástupce o uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní, který posoudil jako podnět k rozhodnutí o změně způsobu výkonu již uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní. Vyšel z toho, že stěžovateli bylo usnesením okresního soudu ze dne 30. 3. 2023 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 26. 6. 2023 uloženo ambulantní ochranné léčení za dřívější trestnou činnost. Stěžovatel se nově dne 16. 6. 2023 dopustil skutku (dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu) kvalifikovaného jako zločin těžké ublížení na zdraví. Toto trestní stíhání proti němu bylo zastaveno, protože v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Z vazby byl propuštěn s tím, že účelu vazby bylo možné dosáhnout ochranným léčením psychiatrickým v ústavní formě.

3. Ze znaleckého posuzování podle okresního soudu vyplynulo, že ambulantní ochranné léčení nelze považovat za dostatečné. Přestože léčení zatím nebylo zahájeno, znalkyně popsala, že dobrovolné návštěvy u ambulantního psychiatra mají shodný průběh založený na aplikaci psychofarmak a spolupráci pacienta. Stěžovatel docházel od listopadu 2022 k psychiatričce a byl medikován, přesto v červnu 2023 spáchal zmíněný skutek. Medikace psychofarmaky a návštěvy v ambulanci se tedy ukazují jako nedostatečné a pro stěžovatele může být dle vyjádření znalkyně spouštěčem i relativně nevinná událost. Jeho společenská nebezpečnost má gradující tendenci a zásah do jeho osobní svobody je zde odůvodněn zájmem na ochraně lidských životů. Dle vyjádření znalkyně se navíc stěžovatel v psychiatrické nemocnici poměrně dobře a rychle adaptoval a mohl by mu pobyt v ústavu prospět skupinovou psychoterapií a režimovými opatřeními, která jsou v ambulantní formě obtížně nastavitelná. Okresní soud měl také pochybnosti o spolupráci stěžovatele a o tom, že by ji přijal za svou v podobě stanovené lékařem.

4. Krajský soud zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu jako nedůvodnou. Okresní soud podle něj správně posoudil návrh státního zástupce jako podnět k přeměně formy uloženého ochranného léčení. Krajský soud si vyžádal zprávu o aktuálním průběhu léčby stěžovatele, z níž vyplynulo, že stěžovatel je teprve postupně integrován do léčebného procesu, aby si navykl na náročné režimové a terapeutické povinnosti. Podle této zprávy zatím nedosáhl hlubšího náhledu na svou trestnou činnost, zatím je schopen ji skutkově popsat bez všech souvislostí, které jej ke spáchání vedly. Krajský soud shrnul, že stěžovatel v souvislosti se svou předchozí trestnou činností u soudu v březnu 2023 (kdy mu bylo uloženo ambulantní ochranné léčení) popisoval, že na něj má příznivé důsledky dobrovolná psychiatrická léčba, v červnu 2023 se ale v dekompenzovaném stavu dopustil dalšího násilného jednání. Nelze se tedy nyní spoléhat na jeho tvrzení, že má na své onemocnění náhled a je připraven se ambulantní léčbě podrobit. Podle znalkyně bez řádné léčby hrozí, že bude stěžovatel v násilné činnosti pokračovat.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem, že pobyt v ústavu dobře snáší. Obecné soudy vycházely z nepodložených domněnek a hypotetických situací a naopak se nevypořádaly s jeho argumenty, stížnostními námitkami ani s přiléhavou judikaturou. Obecné soudy k věci nepřistupovaly pečlivě, přestože rozhodovaly o omezení jeho osobní svobody. Nezohlednily možnost ponechání mírnějšího ambulantního ochranného léčení. A to přestože znalkyně uvedla, že by u něj byla účinná i terapie v denním stacionáři, kterou si stěžovatel přál a preferoval. Stěžovatel má trauma z dřívějšího kurtování ve zdravotním ústavu a jako člověk s Aspergerovým syndromem špatně snáší nové prostředí, má zvýšenou potřebu soukromí, možnosti rozhodovat o sobě a kontaktu s blízkými nebo známými osobami, včetně psychiatra či psychoterapeuta. Proto také dříve ambulantní ochranné léčení odmítal a chtěl si ponechat možnost od léčby odstoupit, to už ale přehodnotil s ohledem na všechny okolnosti (trestní řízení, vazba, hospitalizace v psychiatrické nemocnici). Dobrovolná léčba navíc probíhala pouze v míře dle uvážení stěžovatele, naopak u nařízeného ochranného léčení by ambulantní léčba probíhala dle uvážení lékařů. S lékaři spolupracuje, protože vnímá, že potřebuje terapii. Jeho dlouhodobý pobyt v ústavu může být kontraproduktivní i z hlediska prevence dalšího závadného jednání. Třebaže se navenek jeví jako adaptovaný, uvnitř strádá a ztrácí motivaci.

6. I kdyby byla pravda, že stěžovatel neměl náhled v době znaleckého zkoumání v srpnu 2023, od té doby prošel sebereflexí a závažnost svého činu si plně uvědomuje. Obecné soudy nevysvětlily, proč stěžovatelově snaze nevěří. Vůbec nereagovaly na stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž Ústavní soud změnu postoje osoby, které má být uloženo ochranné léčení, považoval za rozumně vysvětlitelnou tím, že si na konci řízení tato osoba uvědomila, že kdyby nepodstoupila ambulantní léčbu, byla by omezena na osobní svobodě. V odkazované věci nebylo možné rozhodnutí o omezení osobní svobody založit na presumpci nevěrohodného slibu. Stěžovatel poukazuje na to, že naopak ve věci sp. zn. 8 Tdo 880/2019 Nejvyšší soud aproboval uložení jen ambulantní formy ochranného léčení osobě, která projevila souhlas a vůli se jí podrobit, i když byla přesvědčena, že žádnou poruchou netrpí a léčení nepotřebuje. Naopak stěžovatel si svůj stav uvědomuje, od srpna 2023 je v kompenzovaném stavu, jeho dekompenzace je dlouhým procesem, který stěžovatel už umí rozpoznat a byl připraven učinit veškeré možné kroky, aby jí předešel.

7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel neměl k dispozici žádné další prostředky ochrany práv, jeho ústavní stížnost je také přípustná. Na tom nic nemění ani to, že stěžovatel podal ústavní stížnost z opatrnosti pro případ, že Nejvyšší soud odmítne jeho zároveň podané dovolání jako ze zákona nepřípustné. Podání ze zákona nepřípustného dovolání nevede k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti a rozhodnutí o takovém dovolání nelze považovat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku k ochraně práva (srov. § 72 odst. 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

8. K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by jeho ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, vydanému v nalézacím řízení, takže by proti němu mělo být přípustné dovolání. Podstatné je, zda jsou napadená rozhodnutí výsledkem řízení, jimiž bylo uloženo ochranné opatření ve smyslu § 265a odst. 1 písm. e) trestního řádu, nebo zda šlo o rozhodnutí o přeměně ochranného psychiatrického léčení, proti němuž dovolání není ze zákona přípustné (viz i stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 256/24). To, že ve věci stěžovatele v době rozhodování obecných soudů ještě nedošlo k výkonu původně uloženého ambulantního ochranného léčení, ještě nečiní (ani materiálně) z řízení před obecnými soudy nalézací řízení. Tato skutečnost má vliv jen na příslušnost soudu. Zatímco o změně způsobu výkonu ochranného léčení, které se již vykonává, rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu je příslušné zdravotnické zařízení podle § 351a trestního řádu, o stejné změně ještě před započetím ochranného léčení rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni podle § 315 odst. 2 trestního řádu (viz Škvain, P. Komentář k § 351a. In: Šámal P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3985; též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Ntdf 35/87, R 1/1989 tr.). Pořád jde ale o vykonávací řízení, protože i podle § 315 odst. 2 trestního řádu, zařazeného mezi ustanovení týkající se vykonávacího řízení, činí soud rozhodnutí souvisící s výkonem ochranného opatření. Postup okresního soudu, který posoudil návrh na uložení nového ochranného léčení jako podnět ke změně formy jiného uloženého ochranného léčení, krajský soud aproboval a Ústavní soud jej nepovažuje za ústavně nesouladný. Stěžovateli se dostalo přezkumu stížnostním soudem a z ústavního pořádku neplyne nárok na podání mimořádného opravného prostředku.

9. Stěžovatelovo dovolání koneckonců Nejvyšší soud s obdobným zdůvodněním odmítl jako ze zákona nepřípustné usnesením ze dne 23. 1. 2025 č. j. 6 Tdo 26/2025-154, které si Ústavní soud vyžádal. Výklad podústavního práva včetně posouzení podmínek přípustnosti dovolání náleží právě Nejvyššímu soudu a Ústavní soud do této jeho činnosti zásadně nezasahuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/24).

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Právo na nedotknutelnost osoby není absolutní a v některých situacích lze do nedotknutelnosti osoby zasáhnout, je-li takový zákrok stanoven zákonem a je nezbytný v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných (srov. čl. 26 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny).

12. Ochranné léčení v ústavní formě pak představuje institut ze své povahy výjimečný, který přichází na řadu pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno (nález sp. zn. I. ÚS 3654/10). Ústavní soud při přezkumu uložených ochranných léčení v ústavní formě vychází z toho, že jde o mimořádně závažné omezení osobní svobody, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména kvůli neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Intenzita ochranného léčení je nicméně určena nejen stupněm nebezpečností pro společnost, ale též potřebou léčby pachatele (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 5085/02).

13. Při posuzování přiměřenosti ochranného léčení lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele. Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný, důvod pro uložení tvrdšího opatření. Rozhodující bude vždy celkový kontext konkrétního případu (nález sp. zn. III. ÚS 3675/16, body 22 až 27).

14. Optikou těchto východisek napadená rozhodnutí ve stěžovatelově případě obstojí. Uložení ochranného léčení v ústavní formě je v napadených rozhodnutích podepřeno provedeným dokazováním, následným hodnocením důkazů a adekvátním zdůvodněním. Důvody pro nutnost přeměny dřívějšího ambulantního ochranného léčení na jeho ústavní formu v napadených rozhodnutích Ústavní soud našel a považuje je za ústavně souladné.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje především skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, které soudy vedly k závěru o těchto důvodech. K zásahu do těchto zjištění a závěrů není Ústavní soud oprávněn, jestliže nezjistí extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými (nález sp. zn. IV. ÚS 570/03). Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že soudy vyvinuly dostatečnou snahu učinit si o stěžovatelově situaci věrný obrázek a zohlednily jeho argumenty. Okresní soud vyslechl znalkyni a zjišťoval, zda došlo u stěžovatele k nějakému posunu od dřívějšího znaleckého posuzování v souvislosti s předchozí trestnou činností, krajský soud si dokonce vyžádal aktuální zprávu z psychiatrické nemocnice v průběhu řízení o stížnosti. Z ní vyplynulo, že stěžovatel sice reflektuje, čeho se dopustil, ale zatím ne to, co jej ke spáchání trestné činnosti přivedlo.

16. Oba soudy při rozhodování o přeměně ochranného opatření na přísnější formu považovaly za podstatné, že stěžovatel vyvinul nějakou snahu docházet dobrovolně na psychiatrickou léčbu a podstupovat medikaci po své předchozí trestní činnosti. Z toho důvodu skutečně znalkyně navrhovala ambulantní formu ochranného léčení, to však bylo v předchozím řízení, které skutečně vyústilo v uložení ambulantního ochranného léčení. I přesto se ale stěžovatel ocitl ve stavu, v němž zaútočil na několik osob s nožem (viz shrnutí spáchaného skutku v bodě 3 usnesení okresního soudu). Znalkyně tak napříště doporučovala změnit formu na ústavní, kde stěžovatel bude mít režim a denní program, což lépe přispěje k jeho léčbě. Pobyt v ústavu by podle vyjádření znalkyně v řízení před okresním soudem neměl mít na stěžovatele negativní dopad ani vzhledem k jeho diagnóze Aspergerova syndromu.

17. Je sice pravda, že v odůvodnění napadených rozhodnutí je vícekrát uvedeno i to, že stěžovateli obecné soudy neuvěřily, že by ambulantní léčbu podstupoval. Z celého kontextu je ale evidentní, že to nebyl jediný či hlavní důvod k přeměně ochranného léčení. Okresní soud také zjišťoval, zda se liší ambulantní forma ochranného léčení od dosavadní dobrovolné stěžovatelovy léčby, což mu umožnilo posoudit účelnost mírnější formy ochranného léčení. Oba soudy se tedy také zabývaly subsidiaritou ochranného léčení v ústavní formě a dospěly k závěru, že mírnější ambulantní forma u stěžovatele není dostačující s ohledem na gradující tendenci jeho nebezpečnosti. Je zřejmé, že u obou soudů v době jejich rozhodování převážily důvody pro omezení osobní svobody ve snaze zamezit dalším útokům stěžovatele, které vyhodnotily jako hrozící.

18. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou a za těchto okolností jim nelze vytýkat, že explicitně nereagovaly na stěžovatelovu tvrzenou zmínku o nich. Jak již Ústavní soud vyložil, jeho nálezům napadená rozhodnutí neodporují. Ve věci řešené pod sp. zn. 8 Tdo 880/2019 Nejvyšší soud sice zdůraznil, že v ní soudy postupovaly ve prospěch zásady přiměřenosti, přestože znalecké závěry směřovaly spíše k ústavnímu ochrannému léčení, ale činil tak v případě, v němž rozhodoval o odvolání obviněného, který zpochybňoval vůbec uložení ochranného léčení. Těžko tak mohl tehdy Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než že by mírnější formu uložení ochranného opatření akceptoval; to by bylo v neprospěch obviněného.

19. Závěrem lze dodat, že o změně způsobu výkonu ochranného léčení lze rozhodnout i opačným směrem, tedy z ústavní na ambulantní formu, a to i na návrh osoby, která ochranné léčení vykonává (§ 351a odst. 1 trestního řádu). Bude-li se stěžovatelova situace zlepšovat, nebo už se od doby rozhodování obecných soudů významně posunula k lepšímu, nabízí se mu tato možnost iniciovat nové posouzení.

20. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu