I. ÚS 2935/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka byla opatrovnicí 1. vedlejší účastnice v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu. Okresní soud v Opavě řízení v záhlaví uvedeným usnesením zastavil a rozhodl, že stát zaplatí stěžovatelce odměnu za zastupování 1. vedlejší účastnice 3 900 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast při výslechu, podání odvolání).

2. K odvolání stěžovatelky proti výroku o odměně opatrovnice Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se neztotožnil s odvolací námitku stěžovatelky, že učinila 6 úkonů právní služby, za které jí má náležet odměna. První úkon nad rámec okresním soudem přiznané odměny - pohovor s 1. vedlejší účastnicí dne 21. 3. 2024 - považoval krajský soud za součást převzetí a přípravy zastoupení, za které již stěžovatelce odměna přiznána byla. Podle krajského soudu nesejde na tom, že se tato porada uskutečnila až poté, co bylo stěžovatelce doručeno usnesení o jmenování opatrovnicí a co se zúčastnila soudního roku. Další dva namítané úkony považoval krajský soud za neúčelné. Podle krajského soudu přistoupila stěžovatelka ke druhé poradě s 1. vedlejší účastnicí až 11 dnů po podání odvolání ve věci a doplnění odvolání bylo soudu doručeno až po jeho rozhodnutí, byť ještě nebylo vypraveno. Nadto krajský soud zdůraznil, že nikoli každý písemný úkon si zaslouží přiznání odměny, nýbrž pouze takový, který je povahou a rozsahem srovnatelný s úkony podle § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu.

3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatelka uvedla, že opatrovnictví osoby umístěné do psychiatrické léčebny klade na opatrovníka zvýšené požadavky, jedná se o nemocnou osobu, nezřídka nekomunikující. Stěžovatelka především namítá, že v posuzované věci učinila úkony na výslovný pokyn 1. vedlejší účastnice a jejich provedení prokázala. Nesouhlasí s tvrzením, že první porada proběhla až 21. 3. 2024, pakliže se soudní rok konal již 13. 3. 2024. Proto je patrné, že k prvnímu kontaktu stěžovatelky s 1. vedlejší účastnicí došlo právě tam. Podle stěžovatelky nemohou být další dva úkony neúčelné, neboť 1. vedlejší účastnice byla odkázána právě na stěžovatelku. S tím má souviset i opožděnost důkazního návrhu, neboť 1. vedlejší účastnice neznala všechny potřebné údaje, a jejich obstarání si vyžádalo delší čas. Nelze klást k tíži 1. vedlejší účastnice, že důkazní návrh byl podán až den poté, co krajský soud již ve věci rozhodl, protože o tom 1. vedlejší účastnice nemohla vědět. Stěžovatelka považuje kusou argumentaci krajského soudu za degradaci práce ustanovených advokátů, neboť nepřiznal odměnu za prokazatelně vykonanou práci. Je proto podle ní rozporné s ústavním pořádkem, že tím soud fakticky nutí stěžovatelku pracovat zadarmo.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.

6. Ústavní stížnost se týká nároku na peněžité plnění v celkové částce 3 900 Kč s příslušenstvím, jde proto o věc s tzv. bagatelní částkou. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že je-li nárokované plnění svou výší bagatelní, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021).

7. Posuzovaná věc se nevymyká výše uvedeným postulátům a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka polemizuje s napadenými rozhodnutími bez ústavněprávní argumentace, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby za ní relevantní námitky domýšlel. Pro zrušení napadených rozhodnutí by tudíž musely v případě bagatelní nárokované výše odměny opatrovníka hovořit vskutku mimořádné důvody. Z usnesení krajského soudu je patrné, že svůj právní názor dostatečně odůvodnil; jeho závěr je přezkoumatelný a není zjevně svévolný ani jinak excesivní. Stěžovatelka nadto nerozporuje, že druhá porada s 1. vedlejší účastnicí se konala až po podání odvolání a že odvolání doplnila opožděně. Ústavní soud nezpochybňuje, že takový postup mohla také ovlivnit nestandardní a jistě nelehká situace 1. vedlejší účastnice. Avšak vzhledem k předmětu přezkumu a při absenci relevantních námitek to nelze vnímat jako neústavní exces obecných soudů. Tento závěr se týká pouze aplikace běžného zákona (resp. podzákonného právního předpisu), a je tak zcela v pravomoci obecného soudu.

8. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu