Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného advokátem JUDr. Michalem Kellnerem, LL.M., sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 616/2025-1200 ze dne 23. července 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 81/2025-1138 ze dne 3. dubna 2025 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 65/2023-1072 ze dne 7. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů, přičemž soudy zároveň odmítly provést důkazy navrhované stěžovatelem.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným přečinem účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za což a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 61/2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Daného trestného činu se podle soudu dopustil ve zkratce tím, že za společnost S., vystavil fiktivní daňové doklady deklarující neexistující zdanitelná plnění, které spoluobviněný uplatnil v daňových přiznáních. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy vyšly jen z výsledků daňové kontroly a vyslovily při tom paušální závěry, aniž by se zabývaly konkrétními fakturami a zkoumaly, zda jsou skutečně fiktivní. Závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, nadto soudy pominuly stěžovatelovy důkazní návrhy.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení ale v posuzované věci nedošlo.
6. Okresní soud si obstaral dostatečné množství důkazů a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by vycházel jen z výsledků daňové kontroly. Jde-li o neprovedené důkazy, tak jak už uvedl odvolací soud, stěžovatel jako jediný v nalézacím řízení navržený a neprovedený důkaz konkretizoval výslech O., jehož neprovedení ale odůvodnily soudy všech tří stupňů. S ohledem na uvedené pak nelze nic vytknout ani krajskému soudu, pokud z pozice odvolacího soudu nepovažoval za nutné dokazování jakkoli doplňovat (viz k tomu i bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení ale v posuzované věci nedošlo.
6. Okresní soud si obstaral dostatečné množství důkazů a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by vycházel jen z výsledků daňové kontroly. Jde-li o neprovedené důkazy, tak jak už uvedl odvolací soud, stěžovatel jako jediný v nalézacím řízení navržený a neprovedený důkaz konkretizoval výslech O., jehož neprovedení ale odůvodnily soudy všech tří stupňů. S ohledem na uvedené pak nelze nic vytknout ani krajskému soudu, pokud z pozice odvolacího soudu nepovažoval za nutné dokazování jakkoli doplňovat (viz k tomu i bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu